Navigace
Výběr jazyka
Obsah
17.století
Novým majitelem Hluboké se stal Bohuslav Malovec z Malovic a na Dřítni, který zaplatil Jáchymovi Oldřichovi 320.000 kop míšeňských.
Bohuslav Malovec byl nejstarším synem Jana Malovce z Dřítně a na Vlhlavách. Jan Malovec odkázal roku 1550 veškeré své jmění svým čtyřem synům Bohuslavu, Albrechtovi, Václavu a Zdeňkovi. Protože jen Bohuslav byl plnoletý, pověřil Jan svou manželku, Kateřinu z Úšavy, poručnictvím nezletilých synů a současně si na Bohuslavovi vymínil slib, že matka Kateřina spolu s dcerami bude mít na Dřítni doživotní bydlení.
Bohuslav byl členem dvora Viléma z Rožmberka a byl jím pověřován různými diplomatickými úkoly – účastnil se např. cesty do Polska. Vilém si svého dvořana velmi vážil a několikrát se na Dřítni zastavil.
Bohuslav Malovec odprodal ihned Protivínsko a během tří let zaplatil celou trhovou sumu, takže mu byla Hluboká v roce 1601 zapsána do desek zemských. Před rokem 1608 však zemřel, aniž by se do dějin panství nějak významně zapsal. O Hlubocko se pak podělili jeho synové Václav, Jetřich, Jan a Petr. Zámek spolu s Purkareckou rychtou a všemi osedlými zdědil Jetřich.
Jetřich Malovec z Malovic
Sedláček udává, že málokterý hlubocký pán byl stíhán tolika protivenstvími jako právě Jetřich. Loupeživé hordy Pasovských v roce 1611 čtyři měsíce plenily podhradí tak, že Jetřich požádal Petra Voka o zapůjčení třech těžkých kusů k obraně zámku. Přesto se Jetřich jako protestant přiklonil k stavovskému povstání, za což v roce 1619 císařská vojska pod vedením generála Buquoye vyplenila Hlubocko a vypálila jak Rudolfov, tak Lišov, kde žili ostatní bratři Malovcové. Na Hlubocku napáchali císařští škod přinejmenším za 700.000 kop. Poničen byl nejen samotný zámek, ale počet usedlých se snížil na třetinu a některé vsi zcela zanikly. Malovcové nakonec uprchli a ponechali Hlubokou císařským.
Hluboká zůstala v držení císařské komory, která ji nejpozději v roce 1623 předala generálovi Marradasovi jako náhradu za válečné pohledávky.
Don Baltazar Marradas se narodil pravděpodobně kolem roku 1560 ve Valencii a již v mládí vstoupil do řádu sv. Jana. Jako křižovník spolu s dalšími členy řádu bojoval za rakouské Habsburky ve jménu protireformace. V roce 1621 se stal komturem řádu. Protože jako křižovník nemohl mít žádné osobní jmění (vše náleželo řádu), spravoval Hlubokou nejdříve jménem řádu. V roce 1628 získal od papeže právo, aby mohl spravovat jmění, které válkou získal, vyplatí – li se z řádových povinností jednorázovou částkou 2.000 skudů. Ačkoli spravoval od roku 1623 několik konfiskovaných panství, trhové smlouvy s ním byly sepsány až po obdržení českého inkolátu v roce 1628.
(Inkolát – šlechtické obyvatelské právo, tedy obdoba dnešní státní příslušnosti. Důležité zejména proto, že umožňovalo zakupovat nemovitosti a účastnit se zemských sněmů.)
Za bitvy na Bílé hoře byl Marradas ležením v Budějovicích, odkud podnikal tak důsledné a přísné trestání rebelů, že si na něj u císaře stěžoval sám kníže Liechtenstein. V roce 1621 byl povýšen do hraběcího stavu, v roce 1622 se stal generálem jízdy. V letech 1623 – 1624 bojoval v Uhrách proti Bethlenovi. V roce 1625 byl vypraven s diplomatickým posláním do Mnichova, v následujícím roce byl povýšen na polního maršála. V císařské armádě byl podřízen Valdštejnovi a přidělena mu hodnost pouhého plukovníka, což Valdštejnovi nikdy neodpustil a později si to vynahradil. V roce 1631 ho Valdštejn pověřil velením proti saskému vpádu do Čech. Měl proti špatně vycvičeným Sasům hájit především Slezko a Lužici, kde však byl poražen na hlavu. Když byl na Valdštejnovo přání odvolán, žil pak ve Vídni a na Hluboké.
Marradas dal postavit před zámkem podél hradního příkopu dlouhé hospodářské stavení, jehož průčelí označil nápisem „Fructus belli“ – ovoce války. Štědře podporoval různé náboženské počiny a zejména poskytoval nadaci mariánskému chrámu v Českých Budějovicích, kde byl posléze i pohřben.
Na Hluboké se také sešli v roce 1634 Marradas s Gallasem a Aldringerem, aby naplánovali postup proti Valdštejnovi, za což Marradas obdržel 124 000 zlatých odměny.
Marradas dal také postavit v podhradí v letech 1633 – 1634 panský hostinec „Světlá“, jinak též zvaný Marradasova hospoda, který byl bohužel stržen v 70. letech 20. století.
Ferdinand III. nakonec jmenoval Marradase tajným radou a českým místodržitelem. Když Baltazar Marradas roku 1638 zemřel, odkázal hlubocké panství svému synovci Francescovi, hraběti ze Salentu a Marradasu. V závěti odkázal svému nemanželskému synovi Gasparu Baltazarovi 60.000 fl. a současně přikázal dědici svého majetku a synovci Františkovi, aby postupně rozprodával majetky ležící mimo Španělsko a za utržené peníze skupoval pozemky ve Valencii, případně Aragonii nebo Katalánsku.
Don Francesco byl již k poddaným vstřícnější, dokonce dost často vystupoval jako kmotr novorozených dětí. Za něj byly také v roce 1655 naproti Podhradskému dvoru založeny masné krámy a jatky.
V roce 1656 převzal Hlubokou jeho syn Bartolomeus Soler Marradas y Vique hrabě ze Sallentu. Ten konečně vyplnil přání svého prastrýce Baltazara Marradase a 1. října 1661 prodal hlubocké dominium za 358.000 zlatých Adolfovi I. ze Schwarzenbergu.
Schwarzenbergové pocházejí z Dolních Frank, části někdejšího vévodství franckého v církevním okruhu Würzburgu. Původně se nazývali podle rodového statku ze Seinsheimu, ležícího mezi Norimberkem a Würzburgem. Nejstarším známým předkem tohoto rodu byl Siegfried ze Seinsheimu, jehož jméno se poprvé uvádí k roku 1172. Prvním členem rodu, který začal používat přídomek „ze Schwarzenbergu“, byl Erkinger, který v letech 1405 – 1411 skoupil po částech hrad a panství Schwarzenberg a začal se psát „ze Schwarzenbergu“. Erkinger vstoupil i do českých dějin. Účastnil se koncilu v Kostnici, přes svou druhou manželku byl zpřízněn s císařem Zikmundem a dokonce bojoval s husity roku 1420 na Vítkově. Císaři Zikmundovi půjčoval na válečná tažení velké finanční částky a obdržel za ně zástavní práva na české královské hrady Žebrák, Točník a Bečov i královská města Žatec, Kadaň a Beroun. Za věrné služby králi Zikmundovi byl roku 1429 dědičně povýšen na říšského svobodného pána ze Schwarzbergu. Erkinger byl dvakrát ženat – poprvé s Annou z Bibry (+1418), podruhé s Barborou z Abensberku (+ 1448), sestřenicí manželky císaře Zikmunda Barbory Cellské.
Jan Adolf I. (1615 – 1683) se narodil jako druhorozený syn hraběte Adama ze Schwarzenbergu. Jeho narození zaplatila matka životem, a tak byl nejdříve spolu se svým bratrem Františkem Hartrandem vychováván u babičky, pak studovali oba bratři na Královské akademii v Paříži. Když starší František Hartrand roku 1636 náhle zemřel, zrušil Adam ze Schwarzenberga své původní rozhodnutí učinit z mladšího syna duchovního a poslal Jana Adolfa I. k císařskému dvoru. Tam si mladý Schwarzenberg získal stále větší oblibu a od roku 1640 se stal císařským dvorním radou. Když byl císařův bratr arcivévoda Leopold Vilém jmenován roku 1647 místodržícím v Nizozemsku, následoval jej Jan Adolf I. do Bruselu, kde se stal rádcem a posléze i společníkem svého pána. Za věrné služby obdržel Jan Adolf I. roku 1650 řád Zlatého rouna.
Leopold Vilém (1614 – 1662) byl několikanásobným biskupem a velmistrem řádu německých rytířů. Deset let zastupoval habsburský dvůr ve Španělském Nizozemí (dnešní Belgii), kde také naplno rozvíjel své sběratelské aktivity. Nákupem často pověřoval svého hofmistra Jana Adolfa I. Tomu také odkázal ve svém testamentu 250.000 zlatých a ( kromě dvou ) i veškeré své gobelíny. Výše odkazu pro Schwarzenberga pohoršila i císaře Leopolda I., který se o tomto testamentu zmiňuje v korespondenci s Humprechtem Černínem, kde císař kritizuje poškození univerzálního dědice, arcivévody Karla Josefa, na kterého tak zbyly jen dluhy.
V roce 1660 zakoupil Jan Adolf I. Třeboň a hned následujícího roku i hlubocké panství. Před hrozícím tureckým nebezpečím odeslal Jan Adolf I. svou rodinu nejdříve na Třeboň, později na více opevněnou Hlubokou. Jan Adolf I. byl od roku 1644 ženat s Marií Justinou ze Starhemberku, se kterou měl sedm dětí. Rodiče však přežily pouze dvě – dědic Ferdinand Vilém Eusebius a Marie Arnoštka, provdaná za knížete Jana Kristiána z Eggenberga. Marie Justina byla poslední léta svého života těžce nemocná a zemřela na Třeboni 31. ledna 1681. Pohřbena byla před hlavním oltářem klášterního kostela sv. Jiljí tamtéž.
Jan Adolf I. začal na svém panství uplatňovat pokrokové metody v nejrůznějších odvětvích hospodaření, se kterými se setkal v hospodářsky vyspělejším Nizozemí. Dal také přesně vyměřit a zřetelně vyznačit hranice panství, které pak byly v letech 1669 – 1670 osazeny kamennými mezníky se schwarzenberským erbem. Následně pak pověřil zámeckého hejtmana Matěje Řehoře Hosínského sestavením soupisu veškerého vrchnostenského majetku. Z urbáře z roku 1677 se dozvídáme, že v tom roce čítala obec Hluboká celkem 46 domů, z nichž však jen 42 mělo své hospodáře.
Roku 1670 jmenoval císař Jana Adolfa Schwarzenberga předsedou říšské tajné rady a povýšil ho do stavu říšských knížat.
Jan Adolf I. se ke konci života věnoval hospodaření na svých statcích, zlepšoval melioraci půdy, experimentoval s novými plodinami a plemeny dobytka, podporoval sadařství, lesnictví a rybníkářství. Zřizoval starobince a chudobince, např. špitál v Lišově pečoval o staré chromé schwarzenberské služebníky.
Svou manželku přežil pouze o dva roky. 26. května 1683 zemřel náhle v Laxenburku u Vídně v bytě císařova zpovědníka Sautera na mrtvici.
Nástupcem se stal Ferdinand Vilém Eusebius ( 1652 – 1703 ), který sice v Čechách trvale nezakořenil, ale pečoval o znovuosídlení pustých usedlostí a udělil mnohým městečkům významná privilegia, aby dopomohl k jejich rychlejšímu rozvoji.
Ferdinand Vilém byl vázán dvorskou službou ve Vídni, kde zastával významný úřad nejvyššího hofmistra u panující císařovny Eleonory Magdaleny. Sňatkem s Annou Marií ze Sulzu se rozšířilo rodinné panství o lankrabství kleggavské a hrabství Sulz ve Švábsku na jihu dnešního Německa. Když Marie Anna roku 1698 zemřela, Ferdinand Vilém Eusebius zřídil rodové svěřenectví (fideikomis), aby zabránil dělení majetku a toto ustanovil i do své závěti. V budoucnu, pokud by se narodili dva schopní synové, měly být z rodového majetku ustanoveny dva majoráty. závěť se naplnila až po stu letech, kdy Karel Filip Schwarzenberg založil sekundogenituru na Orlíku.
Ferdinand Vilém měl se svou manželkou 9 dětí, z nichž pět přežilo své rodiče.
