Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
  • по-русски

Obsah

        
19.století


Do čela schwarzenberského rodu se postavil Josef Jan Nepomuk ( 1769 – 1833 ). 

Ve svých dvaceti letech převzal otcem nedokončená díla a dle přání otcova připravoval rozdělení majetku na dva majoráty. Dal dokončit otcem započatý plavební kanál, který umožnil českobudějovickému podnikateli, Vojtěchu Lannovi,  dopravovat po vodě sůl, šumavskou tuhu a další až do Hamburku. Podporoval hornictví a zemědělství, v Českém Krumlově založil roku 1801 první zemědělskou akademii u nás. Za jeden z největších přínosů panování knížete Josefa se dodnes považuje geometrické zaměření hranic jednotlivých panství a následné protokolární popsání za účasti všech majitelů. Ke svému mladšímu bratrovi Karlu Filipovi lnul příkladnou bratrskou láskou a předal mu roku 1802 panství orlické, Čimelice a Karlov.

Roku 1794 se kníže Josef oženil na zámku Heverlé s belgickou princeznou Paulinou z Arenbergu–Archotu. Vzdělaná a uměnímilovná princezna následovala svého muže do Čech, které se jí zpočátku zdály drsné a nehostinné. Pod vlivem romantismu však pokračovala ve svém výtvarném vzdělání a jako nadaná kreslířka zachycovala se svým učitelem Ferdinandem Runkem romantické pohledy na schwarzenberské panství. Své výtvory pak převedla do dvou sešitů leptů vedut a desky posloužily i tisku talířů. Krajiny takto vzniklé kněžna sama kolorovala.

Svého manžela za patnáct let manželství obdařila třemi syny a šesti dcerami. V letech 1799 – 1800 se Hluboká stala zimovištěm ruských vojsk, táhnoucích proti Napoleonovi, konkrétně mušketýrského pluku generálmajora Miloradoviče. Kníže Josef propůjčil zámek pro potřeby ruského štábu, sám však do politiky příliš nezasahoval – věnoval se především správě rodových statků. Byl podporovatelem vzdělanosti svých poddaných. Na jeho příkaz byli sledováni nadaní chlapci, kteří pak byli vzděláváni převážně v oblasti hospodářské, aby se po dokončení studií stali pilnými úředníky. Založil také podpůrný fond, který měl umožňovat studia dětí schwarzenberských úředníků, zemřelých v panských službách. Vedle tohoto „sirotčího“ fondu vznikl i fond důchodový, který vyplácel jak peněžní, tak naturální částky osiřelým rodinám. V roce 1801 založil kníže Josef Ekonomický ústav v Českém Krumlově, první zemědělskou akademii u nás, který vychovával zdatné zemědělské odborníky pro správu panství.

Příkladný rodinný život byl ukončen tragickou událostí. 1. července 1810 na zásnubním plese habsburské princezny Marie Luisy s císařem Napoleonem vznikl požár, na kterém teprve šestatřicetiletá kněžna uhořela. Její smrt byla oplakávána celým panstvím. Kníže Josef se již znovu neoženil a o své děti pečoval spolu se svou nejmladší sestrou Eleonorou Žofií.

Tragická smrt kněžny Pauliny byla mnohokrát publikována, většinou však nepřesně. Teprve v nedávné době byl v krumlovském schwarzenberském archivu objeven dokument, protokolárně zachycující celou událost : 

Při přípravě zásnubního plesu císaře Napoleona s habsburskou princeznou Marií Luisou byl v zahradě rakouského vyslanectví postaven dřevěný pavilon s galerií pro velký počet návštěvníků. Celý prostor vyl vyzdoben čerstvě pomalovanými plátny. Když byla zábava v plné proudu, vznikl na galerii od převrhnuté svíčky oheň, který se rychle šířil. V panice se většina vrhla ke hlavnímu vchodu, kde došlo k tlačenici. Napoleon a příslušníci jeho doprovodu se dostali ven malými dvířky vedle císařské lóže, mezi nimi i kněžna Paulina, její manžel a švagr. Na šílející davy uvnitř sálu začaly mezitím padat hořící drapérie, od nichž se vzněcovaly šaty nešťastníků. Kněžna Paulina, která byla na plese se svými dvěma dcerami Marií Paulinou a Marií Eleonorou, zahlédla v sále mezi plameny jednu z dcer a vrhla se jí na pomoc. Již podávala své dceři Paulině ruku na pomoc, vtom se však zřítil mezi ně trám. Protože byla kněžna Paulina od svého návratu do hořícího sálu pohřešována, okamžitě se po ní pátralo. Ještě v noci bylo požářiště dvakrát důkladně, ale bezvýsledně prohledáno. Teprve 2. července byly v malém bazénku, nad nímž byl původně postaven trůn pro císařské manžele, nalezeny zbytky značně ohořelého lidského těla. Podle žárem zdeformovaných šperků (dodnes uloženy v SOA v Českém Krumlově) bylo identifikováno tělo nešťastné kněžny Pauliny, jíž se nepodařilo z moře plamenů utéci. Zbytky těla byly lékařsky ohledány a dodatečně bylo zjištěno, že kněžna byly v druhém měsíci těhotenství. Plod byl vložen do kříšťálové nádobky a položen matce do klína. Po nabalzamování pak bylo tělo zabalené v plátně vloženo do rakve. 

Svědky těchto událostí, které byly pečlivě zaprotokolovány, byli manžel zesnulé a jeho bratr Karel. Celkem byly pořízeny tři opisy protokolu, z nichž jeden byl vložen do olověné, druhý později do dřevěné rakve a třetí uložen v archivu. Karel ze Schwarzenberga napsal krátce nato nejbližším příbuzným a známým osobní dopisy, v nichž vylíčil celou tragickou událost. Uvedl v nich, že kněžna Paulina chtěla zachránit dcery a svou mateřskou lásku zaplatila životem. Starší Eleonora přitom nebyla vůbec zraněna a mladší zase byla v okamžiku matčiny smrti již v rukou lékaře. Kromě princezny Pauliny, těžce popálené na zádech, byla vážně zraněna řada účastníků plesu, hlavně však žen. Např. manželka ruského konzula Labinského zemřela na následky popálenin druhý den a kněžna Leyenová, rozená hraběnka Schönbornová, zemřela 3. července. 

Rakev s tělesnými pozůstatky nešťastné kněžny byla 16. července 1810 dopravena knížecím hofmistrem Kostincem do Třeboně. Za obrovské účasti lidu v přítomnosti zástupce rodiny knížete Arnošta vykropil rakev českobudějovický biskup Prokop Schaffgotsch.

Po smrti Pauliny se kníže Josef cele věnoval jen správě panství. S bratrem Karlem Filipem se často navštěvovali a spolu také uvítali roku 1815 na Hluboké cara Alexandra I.

V době smrti kněžny Pauliny bylo nejmladšímu synovi Bedřichovi, pozdějšímu kardinálovi a arcibiskupovi pražskému, jeden rok a nejstarší dceři Marii Eleonoře čtrnáct let.

V září roku 1833 podnikl kníže Josef inspekční cestu na své panství v Lovocisích. Záhy po nadšeném uvítání knížete místním obyvatelstvem však byl raněn mrtvicí. Po dlouhém utrpení zemřel 19. prosince 1833 na Hluboké, kde ho svátostmi umírajících zaopatřil jeho právě vysvěcený syn Bedřich.

Panujícím knížetem se po roce 1833 stal Jan Adolf II. (1799 – 1888).

Narodil se 22. května 1799 v rodinném paláci ve Vídni a při křtu obdržel jméno Johann Nepomuk Adolf Josef August Friedrich. V otcovském domě se mu dostalo všestranného vzdělání pod vedením hlavního vychovatele Emericha Thomase Hohlera. Zkoušky skládal na veřejných školách a studium uzavřel na právnické fakultě vídeňské univerzity. Mimo klasické vzdělání podnikl „kavalírské“ cesty do Francie (1819) a do Itálie (1822, 1825).

Mimořádný význam pro další rozvoj jeho osobnosti měl však několikaměsíční pobyt v Anglii v roce 1825, kdy se jako doprovod rakouského velvyslance účastnil korunovace francouzského krále Karla X. Po korunovaci v Remeši se mladý kníže přeplavil přes Kanál a řadu měsíců pobýval v Londýně. Deníky z jeho pobytu popisují i některé dramatické zážitky jako střetnutí s uprchlou lvicí či požár v jeho domě, kdy se Jan Adolf zachránil jen v košili a bez bot, když se spustil z okna. S anglickými šlechtici debatoval mladý kníže především o obchodu, chovu dobytka, ale osou jeho zájmů byla tovární výroba železa. Z tohoto důvodu podnikl výpravy po železárnách v celé Anglii.

Po návratu z Anglie se Jan Adolf II. pustil do obrovských melioračních zásahů na třeboňských a hlubockých močálech a využil k drenáži mokré půdy strojů, dovezených z Anglie. Zavedl také nové způsoby zúrodňování půdy hnojením a vápněním. Na svých statcích pěstoval nové plodiny jako bob, řepku a řepu cukrovku. S tím souviselo i zakládání nových cukrovarů, pivovarů a sýráren a po zrušení roboty i zavádění strojů do zemědělské výroby.

Již od roku 1837 se rozvíjela výroba sýra na schwarzenberském panství v Krumlově. Výrobu tzv. limburského a švýcarského sýra Jan Adolf II. na svých panstvích natolik podporoval, že krajinskou hospodářskou výstavu v Třeboni v roce 1878 obeslalo svými výrobky již 6 knížecích sýráren (Chýnov, Švamberk, Val, Dříteň, Petrův Dvůr u Netolic a Bavorov). V roce 1890 pracovalo na schwarzenberském panství 13 sýráren. Po provedení první pozemkové reformy zůstaly na schwarzenberském panství tři mlékárny – v Krumlově, Třeboni a na Hluboké, které až do znárodnění vyráběly oblíbený schwarzenberský sýr. U každé výrobny byla zřízena i prodejna panských mlékárenských výrobků.

Mezi největší přednosti knížete však patřila péče o vzdělání svých zaměstnanců a zabezpečení jejich rodin. Mnohé odborné znalosti zvláště v oboru lesnictví a rybníkářství byly předávány z generace na generaci. Nadějným úředníkům byly zajišťovány i studijní pobyty v zahraničí. Proto lze najít ve schwarzenberských službách celé rodiny Herdů, Šustů, Horáků, Hanusů, Rosenauerů či Schönauerů.

Mezi nejvyspělejší evropské odborníky v oboru rybníkářství patřil Josef Šusta, který se stal r. 1879 ředitelem třeboňského panství a vypracoval plán na novou reorganizaci rybničního hospodářství. V roce 1844 vydal knihu „Výživa kapra“, kterou proslavil své jméno po celé Evropě. Také lesmistr Hejrovský a Hojdara přispěli k dobrému jménu schwarzenberského hospodářství novou systematizací lesů a produktivní těžbou.

Roku 1830 uzavřel Jan Adolf II. ve Vídni sňatek s Eleonorou z Lichtenštejna vladařství převzal po smrti svého otce o tři roky později. Téměř současně se mladí manželé začali zabývat myšlenkou na přestavbu již nevyhovující barokní Hluboké v duchu sílícího romantismu. V roce 1835 podnikl Jan Adolf II. diplomatickou cestu k pruskému královskému dvoru v Berlíně, aby oznámil úmrtí císaře Františka a nastoupení jeho následovníka Ferdinanda. Vrcholem diplomatické kariéry byla druhá cesta do Anglie v roce 1838. 

Dne 20. května 1838 jmenoval císař Jana Adolfa II. tajným radou a pověřil ho reprezentováním habsburského domu na korunovaci královny Viktorie. Spolu s ním odjela do Anglie i kněžna Eleonora. Přivítání v Londýně nebylo pro mladé manžele příjemné, protože v den jejich příjezdu vydaly Timesy obšírný článek o pronásledování protestantů v Tyrolsku a nešetřily ani narážkami na avantýru bývalého rakouského atašé Felixe Schwarzenberga s lady Ellenborough, kterou vyhlásil král Jiří IV. Felixe persónou non grata. 

Mladá královna však přijala Schwarzenberga v Buckinghamském paláci ještě před korunovací. Slavnostního obřadu ve Westminsterském opatství se kníže účastnil v nádherném žlutém kočáře, který si dal pro ten účel vyrobit. Společenské události pak zaměstnávali Jana Adolfa II. a jeho choť déle než měsíc. Byli zváni mezi členy královské rodiny, účastnili se dvorních slavností a plesů. Na státním bále byl kníže vyznamenán tím, že si královna Viktorie s ním zatančila již druhou kvadrilu, zatímco kněžnina nádherná toaleta byla příčinou závisti všech přítomných dam. 24. července uspořádal Jan Adolf II. pompézní slavnost v Carlton House v Richmontu. V jídelně bylo prostřeno pro sedm set osob a pro taneční zábavu musela být zřízena zvláštní přístavba.

„Pro skvělost výjevu bylo podniknuto vše“, konstatovaly Timesy, které také přinesly barvitý popis slavnosti. Večerní program zahájil v sedm hodin „dejeneur á la fourchette“, následovala společenská promenáda a ohňostroj, k tanci na parketu i na trávníku až do rána hrál orchestr samotného Johanna Strausse. Vídeňské noviny později přinesly zprávu, že se richmondského plesu zúčastnilo včetně doprovodu a služebnictva na 20 tisíc lidí a Jana Adolfa II. stál 120 tisíc zlatých. Kníže tuto částku zaplatil z vlastní kapsy, protože císař povolil svému vyslanci na cestu jen 20 tisíc.

Propouštěcí audience u královny proběhla 27. července a Schwarzenberg na ní obdržel pro císaře pochvalný dopis, v němž královna Viktorie s náležitou obřadností ocenila jeho služby. Příštího měsíce se manželé vydali na cestu po Británii, jejímž cílem měla být „manufakturní oblast“ a Skotsko. Z cestovních účtů však vyplývá stupňující se zájem o historické památky staré Anglie, romantické hrady i nově budované zámky v duchu romantismu.

5. září byl kníže již jen sám pozván ke královně do Windsoru. Dne 11. září se manželé nalodili na palubu Britanie a pozdravováni dělostřeleckými salvami přepluli Kanál. Do Anglie se Jan Adolf již nikdy nevydal, ale tato cesta ovlivnila celý jeho další život. Pravděpodobně již před odjezdem pojali oba manželé myšlenku, že po návratu zbudují v Čechách elegantní venkovské sídlo podle anglického vzoru, protože do svého doprovodu zařadili i ředitele schwarzenberského stavebního úřadu Nevenhorsta. Po návratu z Anglie se původní plán přestavby Hluboké, navrhovaný již roku 1835 inženýrem Rohrbachem, upravil podle přání knížecích manželů, aby co nejvíc odpovídal tudorským sídlům s četnými věžemi, cimbuřími a arkýři, jak se s nimi seznámili za svého pobytu v Anglii. Dozorem nad stavbou byl pověřen vídeňský architekt František Beer, který stavbu dozoroval až do své smrti roku 1861. 

Kněžna Eleonora stavbu zámku pečlivě sledovala. Z předlohových knih sama vybírala motivy parketových vzorů a obložení stěn. Byla také autorkou myšlenky na zřízení rodové hrobky v Domaníně u Třeboně, když zpřísněné hygienické podmínky pohřbívání znemožnily nadále používat dosavadní hrobku v kostele sv. Jiljí tamtéž.

Pro povahu Jana Adolfa II. je naopak typické, že budoucí podoba zámku je v jeho korespondenci odbyta povšechným označením „středověký styl“, kdežto pro park vytýčil kníže i polohu, směr hlavních cest a rozhodoval i při výběru výsadby. Hlavním požadavkem při přestavbě zámku bylo pro Jana Adolfa pohodlí interiéru a při vybírání zařízení projevil větší zájem o sbírku minerálů než o unikátní obrazy. Proto bylo k vybavení dokončovaného zámku použito ve velké míře kopií, zatímco originály pro svůj horší stav a vzhled zůstaly na zámku v Českém Krumlově.

Záměrem knížete bylo nejenom přetvořit starý zámek, ale obklopit novostavbu řadou dalších, stylově s ní laděných budov, které by sloužily správě panství a duchovním potřebám poddaných. První stavbou byl úřednický dům v Podhradí, který byl dokončen v roce 1846. Ve stejné době byly budovány podle Beerova návrhu základy pro nový kostel, který byl mimořádně rychle dokončen, takže již 16. května 1847 mohl bratr knížete, kardinál Bedřich Schwarzenberg, novou svatyni slavnostně vysvětit.

Kněžna Eleonora, na kterou její současníci vzpomínají jako na „zbožňovanou kněžnu Lori“, blondýnka s průsvitně jemnou pletí, oslňovala svým šarmem vídeňskou smetánku ještě v době, kdy už měla dávno vnoučata. Více než dvacet let udávala tón dvorské společnosti, její mínění bylo určující při pořádání slavností. Ona předepisovala vídeňské aristokracii módu, ona přinášela módní novinky jak do odívání, tak do vybavení interiérů. Jan Adolf naopak v rodinné tradici figuruje jako pedant, zcela pohlcený vladařskými povinnostmi. Velmi také hleděl na hospodárnost. Na jeho příkaz byl veškerý použitelný materiál při demolicích šetrně demontován a uložen pro další použití. Proto také občas docházelo ke střetům mezi manželi, když kněžna zrušila již schválený postup prací kvůli nějaké „novotě z Paříže“.

Kněžna Eleonora porodila tři děti – v roce 1832 Adolfa Josefa, za rok Marii Leopoldinu a v roce 1839 Waltera Prospera. Walter Prosper se narodil 22. 4. 1839. Schwarzenberské genealogické vývody ho neuvádějí patrně proto, že byl pravděpodobně nemanželského původu. Vychováván byl na Červeném Dvoře, kde několik dnů před svými druhými narozeninami vypadl z kočáru a zabil se. Podle rozhodnutí knížete Jana Adolfa nesměl být chlapeček uložen na posvátnou půdu schwarzenberské hrobky, proto byl nejdříve pochován na ostrůvku v parku Červeného Dvora, po dokončení hrobky v Domanině byly ostatky uloženy v hrobce na zvláštní sokl.

Kníže Jan Adolf se zaměřil na budování Hluboké a dohled nad rozlehlým hospodářstvím a stále více se vzdaloval rušnému společenskému životu ve Vídni.

V listopadu 1872 byla kněžna Eleonora v Třeboni raněna mrtvicí a po dlouhém utrpení v červenci 1873 tamtéž zemřela. Jan Adolf se dožil dokončení přestavby zámku a na milované Hluboké také tiše zemřel 15. září 1888 ve stáří téměř devadesáti let. Předal svému synovi panství zatížené velkými dluhy, které způsobila nejen nákladná přestavba hlubockého zámku, ale stupňující se hospodářská krize v 70. a 80. letech 19. století, kdy byla Evropa zaplavena levnou americkou pšenicí.

Adolf Josef (1832–1914), se ujal vlády po smrti svého otce a jako náruživý lovec dbal hlavně na rozvoj lesního hospodářství, které se těšilo jeho zvláštní péči.

V roce 1857 oženil s princeznou Idou z Lichtenštejna a usadil se na netolickém a libějovickém panství, které mu otec postoupil.

Za vlády Adolfa Josefa se zavedl pravidelný roční režim pobytů knížecí rodiny na jednotlivých panstvích. Vánoce a Nový rok byly slaveny na Třeboni, kde pobývala rodina až do konce ledna. Na svátky byly pořádány pro rodiny zasloužilých zaměstnanců oslavy s rozdáváním drobných dárků pro děti. Koncem ledna se rodina stěhovala do Vídně, kde nastávala plesová sezóna. Zde prožila knížecí rodina i Velikonoce. Slavnostního průvodu Vzkříšení Krista se kníže účastnil jako rytíř řádu Zlatého rouna v ceremoniálním řádovém oděvu s dalšími vyznamenáními. Slavnostní kočár doprovázeli sloužící a myslivci ve starobylých stejnokrojích s parukami.

S jarem, když nastávalo tokání tetřevů, zajížděl kníže nejdříve do Třeboně, pak na Hlubokou, posléze na sv. Tomáš, do Stožce a na Kunžvart, kde tetřevi tokali nejdéle. V tu dobu zůstávala knížecí rodina ve Vídni, občas v době teplého počasí na lov tetřevů přijela i kněžna. Počátkem června se kníže vrátil do Vídně a celá rodina se stěhovala do Libějovic. Odtud kníže podnikal inspekční cesty po panstvích a lesních revírech, zajížděl na okresní zastupitelstvo do Vimperka, kde byl členem.

Srpen byl ve znamení honů na kamzíky a vysokou v polesích Reifenstein na panství Murau. Zde bydlelo panstvo v dřevěné lovecké chatě a vyřizovaly se jen nejnutnější služební záležitosti.

Ze Štýrska se panstvo vracelo do Čech – buď do Třeboně, na Hlubokou nebo do Libějovic. V čase jelení říje odjížděl kníže s kněžnou do Zátoně, do chaty na západním hřebenu Boubína mezi Zátoní a Vltavicí. Zde kníže již zavedl normální denní režim. Sekretář mu každý den v 11 hodin přednesl zprávu, při níž byla přítomna i kněžna – četla si nebo dělala ruční práce. Pokud však myslivci slyšeli poblíž chaty troubit jelena, bylo denní hlášení odsunuto a kníže se vydal na lov. Ve 13 hodin byl podáván lehký oběd, odpoledne proběhlo vyřizováním administrativy a k večeru se kníže s svými myslivci vydával na lov.

V druhé polovině října přesídlil knížecí dům na Hlubokou, kde se již několik dnů předtím topilo v horkovzdušných kamnech. Na Hlubokou se sjíždělo okolní panstvo na proslulé podzimní hony, trvající osm dnů. Na tyto hony byla zvána šlechta z nejvyšších kruhů, která byla ubytována přímo na Hluboké, ostatní panstvo spávalo na Ohradě. V roce 1893 byl hostem těchto honů také František Ferdinand d´Este. Kníže v tyto dny dostával od svého sekretáře aktuální zprávy v časných ranních a pozdních večerních hodinách. Po skočení honů na Hluboké se panstvo přesunulo do Libějovic na tzv. Haberdovu sezonu, pojmenovanou podle starého knížecího puškaře Haberdy, který byl také pozván. Koncem listopadu se rodina odebrala zpět do Třeboně, kde se připravovaly vánoční svátky.

Kníže se však věnoval  i zakládání nových pil, lihovarů a cukrovarů. V roce 1892 byl založen největší schwarzenberský pivovar v Lounech, vybavený již strojovou linkou na plnění lahví, který produkoval větší množství piva než starší výrobny.

Denní program knížete Adolfa Josefa byl velmi pravidelný. Vstával časně kolem šesté hodiny, posnídal kávu a vykouřil svůj oblíbený doutník, nasazený do pěnové špičky s višňovým troubelem, sedě ve svém oblíbeném křesle v přijímacím saloně vedle ložnice. Trpěl častými ranními bolestmi hlavy, proto v létě chodíval časně ráno bos v rose trávníku. Kolem osmé již na něj čekalo v předsíni několik osob k audienci. Po vyřízení či zamítnutí proseb se kníže věnoval došlé poště, dopisům a novinám. Někdy se této činnosti účastnila i kněžna, aby si poslechla od sekretáře nové zprávy z jednotlivých panství. Mezi dopisy bylo mnoho žádostí o finanční příspěvek. Kníže tyto dopisy předával Spolkům pro podporu domácích chudých v Praze a ve Vídni, jimž zasílal každý rok finanční příspěvek. V jednu hodinu se podával lehký oběd, po němž pánové v kuřáckém saloně odpočívali a četli noviny. Odpoledne se kníže projížděl na koni po cestičkách v parku. Vždy ho doprovázel myslivec s nabitou kulovnicí, aby si kníže mohl případně vystřelit na zvířata, volně žijící v oboře či v parku. Večer celá rodina „obědvala“ – podával se sytý anglický dinner. Po jídle se společnost odebrala do salonu, kde při rozhovoru zůstala až do desáté hodiny, kdy kníže odcházet spát.

Adolf Josef se vedle správy rodového majetku věnoval i politické činnosti v říšské radě jako poslanec za některé šumavské okresy. Se svojí manželkou Idou, rozenou princeznou z Liechtensteinu, oslavil v roce 1907 zlatou svatbu na zámku Hluboká. Oslava zlaté svatby proběhla ve dvou oslavách: menší se konala v prostorách zámecké knihovny a větší potom ve schwarzenberské jízdárně, dnešní Alšově Jihočeské galerii.