Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Ostatní stavby, závěr
Už po smrti kněžny Eleonory přistoupil Jan Adolf II. Schwarzenberk i k nákladné renovaci prastarého sídla svého rodu – hradu Schwarzenberku ve Francii, která probíhala od roku 1878 a byla dokončena až po úmrtí knížete na počátku 20. století. I tato obnova rodové „kolébky“, po níž se Schwarzenberkové psali, tvoří významný článek v příslovečné péči o rodovou tradici.
Zámek na Hluboké s doprovodnými stavbami a rodová hrobka u Třeboně byly ovšem jen vrcholem knížecí stavební činnosti v době Jana Adolfa II. Provedeních základních návrhů těchto prominentních staveb bylo zadáno vídeňským architektům, jejichž myšlenky pak dále rozvíjely zaměstnanci knížecího stavebního úřadu, v první řadě Damas Deworezky. Kromě toho ale na schwarzenberských panstvích v těchto letech vyrostla řada dalších staveb. Jejich projekty pak vyhotovovali architekti v knížecích službách, z nichž největší díl práce odvedl Wilhelm Nevenhorst, Damas Deworezky a Franz Trostmann.
Vedle prací, které prováděl pro zámek na Hluboké, projektoval dlouholetý ředitel knížecí stavební kanceláře Wilhelm Nevenhorst (nar. 1807) úpravu gotického klášterního kostela ve Zlaté Koruně. Ten měl dostat vysokou věž připojenou před vstupní průčelí, ale k realizaci naštěstí nedošlo. Zatímco úpravy ve Zlaté Koruně byly zamýšleny v gotizujícím duchu, na Nevenhorstově myslivně v Bošilci navržené v roce 1861 měli zaznívat barokizující detaily.
Za všech architektů a inženýrů, kteří byli v těch dobách ve schwarzenberských službách, odvedl nejrozsáhlejší dílo Damas Deworezky (1816-1891). Kromě početných návrhů pro zámek na Hluboké vypracoval výkresy i na další stavby v jeho bližším i vzdálenějším okolí – na Cottage ve Staré oboře (1844-1845) a na budovu hlubockého Šteklu. Navrhoval úpravy i pro jiné schwarzenberské rezidence – tak už v roce 1846 projektoval skutečně realizovanou litinovou verandu přistavěnou k průčelí zámku v Červeném Dvoře u Českého Krumlova, skleník pro Libějovice ad. Pro schwarzenberské lesní revíry navrhoval nové myslivny a lesovny – v Cepu (1853), Poněšicích, Strážné, i v Nové Oboře u Hluboké (myslivna Dřevěnkář). Tady už se na svých výkresech nepohyboval jen v rámci neogotiky. Výstavná myslivna v Poněšicích s dřevěným balkonem ve střední části fasády a dřevěným řezaným štítem nad ním ukončeným ve vrcholu parožím hlásí se svým charakterem ke stylu označovanému jako „alpský“ či „švýcarský“. K Deworezkého dílům patřily i stavby hospodářské a průmyslové – velká stodola na Poříčské louce u Hluboké (1862) či rozsáhlý areál schwarzenberského pivovaru v Protivíně. V jeho architektuře se dílčím způsobem uplatňují gotické motivy. Snad nejvýraznějším dojmem na zevnějšku působí neomítané kamenné zdivo a režné cihly, z nichž byly provedeny členící součásti stavby.
V knížecí stavební kanceláři vznikaly ale i projekty pro úpravy či přestavby patronátních kostelů. Už Nevenhorstův projekt na přestavbu kostela ve Zlaté Koruně byl proveden v gotickém stylu a v něm byl navržen i Beerův farní kostel na Hluboké.
I kostely projektované Deworezkým ve schwarzenberské stavební kanceláři se svojí podobou hlásí k dobám středověku. Gotické formy má jím navržený kostel sv. Václava v Lišově u Českých Budějovic, zbudovaný na místě staršího kostela v letech 1862-1864. Návrh bohatě členěné hudební kruchty pro kostel ve Velké Blanici z roku 1871 nebyl realizován. Její poprsnici mělo zdobit bohaté slepé kružboví inspirované gotickými tvary. Gotickou podobu má i novostavba kostela ve Zvonkové/Glöckebergu na horní Vltavě, postaveného v letech 1878-1879 a vysvěceného v roce 1880 českobudějovickým biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem (1851-1883).
Vedle Deworezkého provedl řadu projektů pro schwarzenberské stavby Franz Trostmann (1822-1890). Vypracovával návrhy na kaple, oltáře, skleníky i myslivny, ale těžiště jeho působení leželo ve sféře průmyslové architektury. Jeho prací byl projekt na schwarzenberský cukrovar v Sulejovicích na Lovosicku, na vápenku u Bošilce, cihelny v Bílém Újezdu a Protivíně a na parní mlýn v Třeboni. Ale snad největším dílem zbudovaným podle jeho návrhů byla velkorysá přestavba knížecího pivovaru v Třeboni.
Už v době působení Deworezkého a Trostmanna vstoupil do schwarzenberských služeb architekt Jan Sedláček (1848-1916). Stejně tak jako jeho nadřízení a kolegové i on projektoval hospodářské stavby – stáje a sýpky v Libějovických Svobodných Horách u Vodňan a stavby ve dvoře Vrchy položeném mezi Opatovickým rybníkem a rybníkem Svět u Třeboně. Navrhl v neogotických formách kostel v Lenoře, podle jeho plánů byl v letech 1889 až 1890 postaven nový neogotický kostel ve Vacově, restauroval kostel ve Svatém Tomáši pod Vítkovým Kamenem a vedl v letech 1905-1906 restauraci gotického kostela v Bavorově podle plánů tehdy již nežijícího Josefa Rockera. Početné jsou jeho další renovace kostelů, návrhy škol (Chýnov, Třeboň, Protivín) i dalších staveb. Ale vedle toho bylo jeho zálibou i vědecké zpracování památkového fondu. Spolu se schwarzenberským archivářem Františkem Marešem vydal dva velmi kvalitně zpracované svazky Soupisu památek historických a uměleckých v království českém, věnované politickým okresům Prachatice a Český Krumlov. Na prachatickém svazku je na titulním listu jako spolupracovník uveden sám kníže Adolf Josef ze Schwarzenberka, jemuž František Mareš i Jan Sedláček knihu připsali. Jimi rozpracovaný svazek, v němž mělo být popsáno město Český Krumlov spolu s tamním zámkem, již vydán nebyl.
Nejvýznamnější stavební díla architekta Jana Sedláčka již patří do let po smrti knížete Jana Adolfa II. (†1888), kdy vládu nad schwarzenberským majetkem převzal jeho syn Adolf Josef (1832-1914). Ten již za života svého otce spravoval panství libějovické a netolické. Už kníže Jan Adolf II. chtěl na sklonku svého života přestavět dvůr Vondrov u Hluboké nedaleko hráze rybníka Bezdrev. K naplnění záměru však došlo až po jeho smrti, za Adolfa Josefa. Plány vypracované Janem Sedláčkem byly předloženy knížeti ke schválení v roce 1895, dvůr byl dokončen v roce 1898.
Areál Vondrovského dvora seskupený okolo velkého obdélného nádvoří zahrnuje stáje pro krávy, ovce, vepře a koně, prostory pro píci a stodoly i obytnou budovu. Jako stavební materiál byl použit neomítaný kámen, architektonické členění bylo provedeno z režných neomítaných cihel. Zatímco jinde se na hospodářských stavbách budovaných Schwarzenberky spoře uplatňovaly formy vypůjčené z tvaroslovného rejstříku gotiky, na Vondrově přicházejí tu a tam, zejména na štítech obytné budovy, ke slovu tvary renesanční a barokní.
Mezi stavbami, které vznikly na schwarzenberských panstvích pro potřebu zemědělského velkostatku, patří vondrovský dvůr k nejmladším. Byl zbudován s takovou solidností, aby přetrval a předčil v mnohém všechny dosavadní stavby svého druhu na schwarzenberských statcích. . Je vskutku „palácovým“ monumentem, doslova architektonickou apoteózou schwarzenberského zemědělského podnikání.
Na konci 19. století, když Jan Sedláček projektoval a stavěl dvůr Vondrov, krystalizovala myšlenka na novostavbu kostela v Hosíně u Hluboké. Stál o ni zejména hosínský farář P. Ferdinand Ritter. Vypracováním plánů byl pověřen knížecí stavitel Jan Sedláček. Bourání starého hosínského kostela započalo v únoru roku 1899, 12. března 1899 byl položen základní kámen k novostavbě a na konci září roku 1900 kostel vysvětil českobudějovický biskup Martin Říha. Celá stavba přišla na 200 000 zlatých.
Nový hosínský kostel má složitý půdorys a poměrně složitou siluetu s vysokou hlavní věží a dvojicí menších věží po stranách hlavního vstupu na severní straně. Při volbě forem sáhl Jan Sedláček k tvarovému rejstříku pozdně románské architektury porýnské. V ní byly mimo jiné obvyklé na masivních půlválcových přírodách spočívající klenby, jak to spatřujeme v novodobém provedení uvnitř hosínského kostela. Jako stavební materiál se na jeho zevnějšku uplatňuje neomítaný kámen. Architektonické členění – lizény, obloučkové vlysy, zubořezy v podřímsí, ostění a záklenky oken aj. jsou provedeny z tvarovek ze schwarzenberské továrny na šamotové cihly ve Zlivi u Hluboké, jejíž výrobky byly použity i na vondrovském dvoře.
Díky své výstavnosti, bohatě utvářené siluetě a především nápadné poloze na návrší nad okrajem českobudějovické kotliny, stal se kostel v Hosíně nápadnou krajinnou dominantou, která se uplatňuje i v souhře s hlubockým zámkem. Jestliže dvůr Vondrov představuje vrchol Sedláčkovy tvorby ve sféře hospodářských staveb, pak kostel v Hosíně je vyvrcholením Sedláčkovy práce v oblasti architektury sakrální.
Stavební činnost na schwarzenberských statcích za života Jana Adolfa II. (†1888) a jeho syna Adolfa Josefa (†1914) je tedy nesmírně imponující a nemá v českých zemích ve své době sobě rovné. Snad jen do určité míry ji mohly konkurovat stavební podniky rodu Liechtensteinů, který byl se Schwarzenberky příbuzensky spjat. Z rodu Liechtensteinů pocházela nejen manželka Jana Adolfa II. ze Schwarzenberka, ale i žena jeho syna a nástupce Adolfa Josefa – Ida, dcera Aloise z Liechtensteina.
Závěr.
Na rozsáhlých panstvích schwarzenberské primogenitury vyrostl od roku 1833, kdy převzal vládu nad rodovými statky Jan Adolf II., až do počátku první světové války, veliký počet nových staveb. Nejvýznamnější místo tu patří zámku na Hluboké. Početné patronátní kostely, kaple, ale i průmyslové budovy, hospodářské dvory, špýchary, stodoly a seníky, myslivny a hájovny dávají podobou svých fasád zřetelně najevo, že projekty, podle nichž byly zbudovány, vzešly z knížecí stavební kanceláře. Do podoby schwarzenberské architektury se vepsalo zejména dílo Franze Beera, Damase Deworezkého a Jana Sedláčka. Na těchto stavbách zaznívá řada výrazových poloh – recepce anglické gotiky a renesance, přicházejí zde ke slovu prvky románské, formy převzaté z výrazového rejstříku různých období středoevropské gotiky i sloh „alpsko-švýcarský“ – ale ze všech těchto zdrojů zde vznikla svébytná symbióza. Tyto stavby rozpoznáme již zdaleka a jejich tvářnost je natolik výrazná, že lze s jistou nadsázkou mluvit o „schwarzenberské“ architektuře či o „schwarzenberském“ stylu 19. a raného 20. století.
Tato architektura nalézala v jižních Čechách odezvu i mimo knížecí stavební podniky. A tak se tu a tam setkáváme s rustikalizovanými a až mile naivními odezvami aristokratického schwarzenberského stylu na štítech selských statků i na stavbách kapliček v půvabných vesnicích hlubockých blat, jimž z dálky vévodí schwarzenberský zámek, kterému mezi zámeckými areály nejen v českých zemích, ale i v rámci celé střední Evropy bezpochyby náleží místo z nejpřednějších. Ale i na pyšném hlubockém zákuse setkáváme se zábleskem pochybností a skepse. Na chodbě, která tu vede z knihovny podél divadla k oratoři kaple spatřujeme na jednom z oken nápis: „Wir bauen Häuser hoch und vest, und sind doch hier nur fremde Gäst“ – stavíme domy vysoké a pevné, ačkoli jsme tu jen cizími hosty – náš lidský čas na této zemi je jenom krátký.
