Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Romantická přestavba zámku
Při velké romantické přestavbě zámku na Hluboké sehrála rozhodující úlohu zkušenost Jana Adolfa II. ze Schwarzenberka z jeho dvou pobytů v Británii. Svědectví o této kulturní orientaci knížete a jeho manželky Eleonory přináší mimo jiné zámecká knihovna na Hluboké. Nalezneme tu řadu v Anglii zakoupených děl, která se zabývají architekturou anglických aristokratických sídel a jejich zařízením. Je zřejmé, že pro Jana Adolfa II. Schwarzenberka, jeho 
ženu Eleonoru a pro ně pracující umělce sloužily jako následováníhodný vzor. Na prvním místě lze zmínit v hlubocké knihovně zařazené dílo Josepha Nashe The Mansions of England in the Olden Time, jehož první svazek byl vydán v Londýně v roce 1839. Na rozměrných grafických listech jsou v něm vyobrazena anglická šlechtická sídla a jejich interiéry. S tímto dílem jsme se setkali už na harrachovském zámku v Hrádku u Nechanic. Anglické památky doby královny Alžběty a krále Jakuba I., pro viktoriánský styl 19. století tak inspirující, zachycuje v hlubocké knihovně zastoupené dílo Charlese Jamese Richardsona Architectural Remains of the Reigns of Elizabeth and James I., vydané stejným nakladatelem a ve stejné formě jako svazky Nashovy. Od téhož autora jsou v zámecké knihovně na Hluboké chovány i knihy The English-man´s House from a Cottage to a Mansion (2. vydání London 1870) a Studies from old English Mansions, Gardens, Furniture, Gold and Silver Plate.
Jako předlohy pro stavební dekor, dlažby a bohatě vzorované parketové podlahy posloužily na Hluboké další publikace dosud chované v zámecké knihovně – kniha Jonese Owena Design for Mosaic and tesselated Pavements vydaná v Londýně v roce 1842 a v roce 1856 vytištěná publikace téhož autora The Grammar of Ornament. Nechybí ani kniha F. O. Morrise Castles and Halls of England a The Ancestral Homes of Britain: Containing examples of its noblest Castles, Halls and Mansions (London 1868). Při zařizování zámku nepochybně posloužila i kniha G. G. Ungewittera Entwürfe zu gothishen Möbeln vydaná v roce 1851.
Předtím, něž se přikročilo k přestavbě, provedl na počátku třicátých let 19. století schwarzenberský stavitel Vincenc Rohrbacher podrobnou dokumentaci starého zámku na Hluboké. Ta obsahuje jak zaměření terénní situace, tak kolorované kresby dálkových pohledů i jednotlivých částí zámku.
Rozměry a členění barokového zámku, v jehož organismu bylo ovšem integrováno dílo starších stavebních fází, v mnohém vytvořily rámec i pro podobu zámku negotického. Jako barokní zámek, má i jeho negotický nástupce protáhlý tvar. Ten byl předurčen už polohou a charakterem staveniště, kterým byl hřeben ostrožny spadající na svém konci skalnatým srázem dolů k Vltavě. Barokní zámek měl tři nádvoří. I toto členění negotická stavba v podstatě převzala. Vstupní průjezd se dnes otevírá do malého a těsného prvního dvora, za ním následuje rozměrné druhé nádvoří. Na místě nevelkého třetího byla při negotické přestavbě zřízena veliká schodišťová hala. Z barokního zámku převzal jeho nástupce z 19. století excentrické umístění veliké věže po boku vstupu z prvního do druhého dvora. Jedna ze dvou věží zadního průčelí situovaná ve východním nároží zámku, zvaná Eleonořina, která má válcový tvar, byla rovněž v podstatě převzata ze starší zámecké stavby. Beze změny zůstalo i umístění zámecké kaple.
Náš výčet vazeb mezi starým a novým zámkem zdaleka není úplný. Nicméně přestavba byla prováděna tak razantně, že oko návštěvníka nikde nespatří stopy staršího díla. Hlubocký zámek proto působí dojmem novostavby 19. století.
Budování zámku začalo na jeho jihovýchodní straně, kde zadní průčelí zámku svírají z obou stran dvě věže – stará válcová zvaná Červená nebo též Eleonořina a nová polygonální – Černá nebo také Kamenná. Úpravy této zadní části zámku dokumentuje soubor plánů signovaných Wilhelmem Nevenhorstem. V třeboňském archivu jsou ovšem z této fáze stavby uloženy jen vodorovné řezy, nemáme výkresy fasád. Z plánů je zjevné, že se vycházelo z dispozice starého zámku. Velké části jeho obvodového zdiva byly ponechány, původní dispozice byla ale obohacena o druhou nárožní věž v zadním průčelí a do zadního třetího dvora byla vložena schodišťová hala.
Wilhelm Nevenhorst (nar. 21. 10. 1808), jenž tyto nejstarší plány podepsal, absolvoval v roce 1826 pražskou polytechniku. Vstoupil do schwarzenberských služeb a stal se posléze ředitelem knížecího stavebního úřadu. Tím zůstal až do svého penzionování v lednu roku 1868. Kromě češtiny a němčiny ovládal i angličtinu a francouzštinu. Jana Adolfa II. a jeho manželku Eleonoru provázel při cestě do Británie v roce 1838. Sám později v roce 1847 ve Vídni vydal publikaci Ansichten als Verschönerung- Bau- Behelfe zu Landhäuser- Wohn- und Wirtschaftsgebäuden, Cottagen etc., deren innere Einrichtung nebst Decoration von Parkanlagen etc.
První v třeboňském archivu dochované plány, které uceleně řeší úpravy zámku, jsou datovány rokem 1841. Jsou tedy z doby, kdy se tu už pracovalo. Plán bočního zámeckého průčelí na podhradské straně je řešen přísně symetricky. V tom je poplatný klasicistnímu duchu, ale použité formy jsou neogotické. V ose průčelí je na plánu zakreslen rozměrný rizalit, za nímž se zdvihá osově situovaná polygonální věž. Oproti tomuto návrhu došlo v průběhu stavby k výrazným změnám. Střední část průčelí byla nakonec řešena jiným způsobem a hlavní věž zámku byla umístěna jinak. Ale obohacení blokového tělesa zámku polygonálními věžemi, které na plánu spatřujeme, bylo skutečně provedeno. Stejně tak zůstalo i u ukončení obvodového zdiva zámku motivem cimbuří neseného příporkami, či zvýraznění hlavního patra zámku vyššími okny, popřípadě okny hrotitě ukončenými. Zachovaný návrh vstupního průčelí zámku se rovněž podstatně odlišuje od provedené podoby.
Nejstarší plány, podle nichž byla přestavba Hluboké, byť i s řadou dílčích úprav a změn, dovedena do konce, pocházejí až z roku 1846. Jsou signovány vídeňským architektem Franzem Beerem (1804-1861), který se tak jeví jako hlavní, byť ne jediný autor neogotické stavby zámku. Beer studoval na vídeňské Akademii, ve škole, kterou od roku 1818 vedl Peter von Nobile. Věnoval se tu nejen architektuře, ale i studiu grafiky a historické kresby a souběžně studoval i na vídeňské polytechnice. Později působil jako stavební inspektor v Benátkách. Objeví se v souvislosti se stavbou zámku v Hrádku u Nechanic a pro Františka Arnošta hraběte Harracha pracoval i v Brucku nad Litavou.
Vedle Hluboké je významným Beerovým dílem zámek v Tisovcích (Oroszvár, Karlburg) u Bratislavy, budovaný hrabětem Emmanuelem Zichy-Ferraris, dokončený v roce 1844. Ocenění Beerovu dílu se dostalo i tím, že byl žádán o radu Johanem hrabětem Keglevichem, pro něhož vídeňský architekt Alois Pichl budoval negotický zámek ve Velkých Uhercích (Nagyugróc).
Jindřich Vybíral publikoval výsledky studia archivních materiálů dokládajících okolnosti Beerovy práce na přestavbě hlubockého zámku. V prosinci roku 1842 s ním byla uzavřena smlouva. Za vedení stavby, provádění plánů a rozpočtů mu byla vyměřena odměna 1 600 zlatých ročně, včetně zaopatření v době pobytu na Hluboké. Odtud se směl vzdálit nejvýše dvakrát do roka, a to dobu čtrnácti dnů. V prvním roce měl dovoleno dokončit práce pro hraběte Zichyho a knížete Metternicha. Smlouva uzavřena na tři roky byla později prodloužena do listopadu roku 1848. Poté byl Beerovi udělen roční plat 400 zlatých, ale jeho vyplácení ukončil kníže již k prvnímu lednu roku 1849. Návrhy však pro hlubocký zámek vyhotovoval Beer i později.
Oproti zmíněným plánům z roku 1841 byla na Beerových výkresech z roku 1846 učiněna řada významných změn. V boční podhradské frontě obrácené do Dolní zahrady značně zeštíhlel ústřední rizalit, který navíc nebyl se zahradou propojen vstupem ve své dolní etáži, jak zamýšlel starší návrh. Symetrie průčelí zůstala zachována, ale posunutí hlavní věže mimo osu a její zvýšení nepochybně celkovou siluetu zámku dynamizovalo. Jinak je řešena i vstupní fronta. Vstupní věž v ose sice zeštíhlela, ale zato jí po stranách provázejí drobnější polygonální věžice. Od nich boky zámku šikmo ustupují do pozadí k nárožním polygonálním věžím, které jsou hmotnější. Výrazně se v čelním pohledu uplatňuje hlavní věž, excentricky posunutá do strany. Její poloha mimo osu dodává jinak symetricky řešené vstupní straně zámku poutavou malebnost.
Poté, co na podzim roku 1839 Jan Adolf II. vyhlásil svůj záměr hlubocký zámek přestavět, započaly práce v zadní části otočené k jihovýchodu. V roce 1840 bylo pro přestavbu zámku opatřeno půl milionu cihel, přičemž vypomohli knížecí poddaní. Další postup prací na zámku zpomalila výstavba úřednického domu a kostela v Podhradí. Ze starého zámku i z budov položených před jeho branou bylo totiž zapotřebí přemístit byty služebnictva a úředníků a schwarzenberskou správou. Zámecká kaple, s jejíž budoucí přestavbou se počítalo, nebyla příliš veliká a měla v budoucnu sloužit jen potřebám knížecí rezidence. S budováním úřednického domu se započalo v roce 1843, na stavbě kostela byly zahájeny práce v roce 1845. V témže roce započalo budování jízdárny položené v předpolí zámku. Rokem 1845 jsou datovány Beerovy plány na její stavbu. Jak úřednický dům, tak i kostel byly podle Beerova návrhu dokončeny v roce 1846, tedy v roce, kdy teprve byla k dispozici skutečně realizovaná verze projektu na přestavbu celého zámku.
Franz Beer v té době pilně pracoval na dalších plánech. V tužce provedený výkres průčelí kaplové (severovýchodní) strany zámku nese datum 24. února 1847. Dnem 8. a 12. dubna téhož roku jsou datovány Beerem signované výkresy vstupního mostu. Svědectvím o tom, jak rychle v té době na Hluboké postupovaly stavební práce, je svorník v klenbě průjezdu vstupní věže s datem 3. září 1847. Byl osazen arcivévodou, pozdějším císařem Františkem Josefem, který spolu s arcivévody Ferdinandem Maxem a Karlem Ludvíkem na Hlubokou zavítal při cestě do Karlových Varů. Ale už několik měsíců předtím – 16. května roku 1847 – vysvětlil kardinál Friedrich Schwarzenberk dole pod zámkem nový kostel.
Bouřlivé události roku 1848 se patrně projevily ve zpomalení stavby, která se však vzápětí opět velkoryse rozvinula. Franz Beer pro Hlubokou dále vyhotovoval některé výkresy. Řadu návrhů však už prováděl knížecí stavitel Daman Deworezky (1816-1891), jehož život a dílo vylíčil Jindřich Vybíral. D. Deworezky se narodil 25. listopadu roku 1816 v Třeboni, kde jeho otec působil jako městský stavitel. V letech 1834-1836 studoval na pražské polytechnice u profesora Carla Wiesenfelda. Poté pracoval v Praze u stavitele Miranyho a v roce 1838 vstoupil do schwarzenberských služeb jako praktikant knížecího stavebního úřadu v Praze. Na Hlubokou byl přeložen na jaře roku 1840, tedy v době, kdy se přestavba zámku naplno rozjížděla. od srpna roku 1839 počíná řada jeho plánů pro různé stavby na schwarzenberských panstvích v jižních Čechách. V roce 1847 se oženil s dcerou českokrumlovského sládka, Aloisií Daneschovou, se kterou měl tři syny. Nejmladší z nich absolvoval reálku v Linci a vídeňskou techniku a nastoupil v roce 1876 do schwarzenberského stavebního úřadu. V roce 1856 byl Deworezky povýšen na vrchního stavebního inspicienta a od roku 1857 ho kníže pověřil vedením prací na zámku na Hluboké a ve schwarzenberském paláci ve Vídni. Když byl v lednu roku 1868 penzionován schwarzenberský stavitel Wilhelm Nevenhorst, postoupil Deworezky na jeho místo. Tento úřad zastával až do května roku 1891, kdy z něho pro nemoc odstoupil. Krátce nato, 1. června téhož roku zemřel.
Deworezky tedy působil 53 let ve schwarzenberských službách, z toho pak více něž dvě desetiletí jako ředitel stavebního úřadu. Jeho působení spadá do let velmi intenzivní stavební činnosti na schwarzenberských panstvích. Projekty na nejvýznamnější stavební podniky Jana Adolfa II. – tj. na výstavbu zámku Hluboká a knížecí hrobky u Třeboně – byly sice zadány vídeňským architektům – Franzi Beerovi a Friedrichovi von Schmidtovi, ale i tehdy se Deworezky podílel na projekční práci tím, že prováděl úpravy jejich návrhů, kreslil prováděcí projekty a výkresy dílčích částí těchto staveb, jejich zařízení a dílčích prostor. Vedle toho navrhoval řadu dalších, byť i méně významných staveb na schwarzenberských panstvích. Celoživotní práce Damase Deworezkého tedy výrazně spoluutvářela podobu velké stavební aktivity na statcích schwarzenberské primogenitury.
Veliký počet výkresů vyhotovil Deworezky pro práce na hlubockém zámku. Lze tu zmínit jen některé z nich. Deworezky navrhl z litiny provedenou skleníkovou chodbu na mostě spojujícím zámek se zimní zahradou u jízdárny. Jihozápadní frontu zámku projektovanou v roce 1846 Franzem Beerem kreslil Deworezky znovu v roce 1868. Na ní je zachyceno oproti Beerovu výkresu bohatší a složitější utváření fasády, kde přibyly členící prvky, a to zejména v její střední části. Deworezkého prací je i návrh arkýře v malém prvním nádvoří zámku. Na plánu je poznámka „Höchst genehmigt“ – vyznačující udělení „nejvyššího“ souhlasu k provedení, jak se také stalo. Starší jednodušší varianta nebyla uskutečněna. Přednost byla dána řešení bohatšímu a více dekorativnímu.
Poněkud strohá tvářnost velkého nádvoří se nejspíše zdála knížecímu páru málo reprezentativní. Zachovány jsou tři Dworezkého návrhy na úpravu jihozápadní dlouhé strany velkého dvora vyzdobené bohatším architektonickým členěním a množstvím jeleních hlav. Tuto stranu nádvoří obohacuje v návrhu nakreslená tzv. Rudolfova galerie, na krakorcích vysazená chodba provedená v roce 1871. Deworezky nakreslil i podobu čelní strany velkého nádvoří. Protože v ní byl hlavní vchod do reprezentačních prostor zámku, dostala nejdekorativnější podobu ze všech zámeckých fasád. Mezi bohatými formami převzatými z rejstříku gotické architektury nechybí dokonce ani motiv pozdně gotických sklípkových kleneb užitých v podklenutí balkonů nad hlavním vstupem do zámeckého vestibulu.
Už v roce 1866 provedl Deworezky výkres na úpravu jihovýchodního zadního boku zámku. Na úpravu tohoto průčelí jsou zachovány celkem čtyři návrhy. Realizován byl nejnáročnější z nich s velmi bohatě utvářenou litinovou terasou, signovaný „Lud. Kindermann 1873“. Početné jsou pak Deworezkého návrhy na vybavení interiérů hlubockého zámku.
Deworezky při své práci respektoval v zásadě Beerův projekt. Korigoval ho jen v dílčích rysech a stroze monumentální Beerovu představu obohacoval zdobnými prvky. Deworezky se tu jeví jako pozoruhodný dekoratér s nesmírně bohatou invencí. Jednotlivá zadání často kreslil v několika variantách, z nichž řešení určená k realizaci byla knížetem označována jako „höchst genehmigt“. Je nepochybné, že jak úkoly, které Deworezky prováděl, tak podoba jeho návrhů byly určovány přáním knížete a jeho manželky. Tím byl také zřetelně vymezen rámec Deworezkého tvůrčího působení. Deworezky nebyl v roli samostatného architekta, který pracuje na zakázku, ale byl v podstatě vrchnostenským úředníkem. V tomto postavení odvedl veliký kus práce a významně přispěl k výsledné podobě hlubockého zámku a jeho interiérů.
Stavebně byla přestavba zámku v podstatě ukončena v roce 1855. Tehdy tu také poprvé pobýval Jan Adolf II. se svou manželkou Eleonorou. Přesto však práce na Hluboké, jak patrno, ještě dále pokračovali, a to jak v interiérech, tak i na exteriérech zámku, až do sedmdesátých let 19. století. Na počátku sedmdesátých let byla ve druhém nádvoří zřízena již zmíněná Rudolfova galerie – na krakorcích spočívající krytá chodba pojmenovaná na počest rakousko-uherského korunního prince. Jím samotným byl osazen závěrečný kámen stavby nesoucí datum 19. července 1871. Pracovalo se zde ale i později.
