Národní památkový ústav - územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích

Kontakty

Státní zámek Hluboká 

Bezručova 142

373 41 Hluboká nad Vltavou

 

Objednávky: +420387843911

Email:vlazny.vaclav@npu.cz

 

Rezervace.npu.cz

Rezervace.npu.cz

Předpověď počasí

Počasí dnes:

21. 9. 2014

bourka

Bude polojasno až oblačno, místy přeháňky nebo bouřky. Denní teploty 19 až 23°C.

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
  • по-русски

Obsah

 

 

           Dějiny rodu do jeho rozdělení

            na  starší a mladší větev

 

 
   

Dříve, než si blíže povšimneme jednotlivých význačných členů stefansberské větvě, několik poznámek k předním členům hohenlandsberské větve.

Zikmundův syn, Jan řečený Silný (1463-1528) byl podle tradice fyzicky skutečně silný člověk. Prodělal několik vojenských tažení, mimo jiné byl i v Palestině. V císařských službách působil jako hofmistr a předseda dvorského soudu. Později přestoupil do služeb braniborského kurfiřta. Byl autorem upraveného hrdelního řádu z roku 1524, kdy se účastnil reformace. Zabýval se také překládáním římských klasiků, zejména Cicerona. Syny jeho syna Krištofa (1488-1538) se Hohenlandsberská větev rozdělila na starší a mladší bavorskou linii. Starší syn Vilém (1511-1552) z prvního manželství se stal zakladatelem starší bavorské linie a mladší syn Otto Jindřich (1535-1590) z druhého manželství se stal zakladatelem mladší bavorské linie. Vilémovo syn Krištof II. (1550-1596) byl v císařských službách roku 1566 povýšen do stavu říšských hrabat společně se svými strýci Ottem Jindřichem (1535-1590), Janem Mladším (1525-1588), Pavlem ( † 1572) a Bedřichem (1540-1570), přičemž mu byl rozmnožen znak o další symbol s věží. Syn Krištofa II. Jiří Ludvík (1586-1646), rovněž v císařských službách, byl ve Španělsku a Bruselu, angažoval se na císařově straně za třicetileté války. Mise Jiřího Ludvíka zavedli v roce 1612 k biskupu Vratislavskému a polskému králi a roku 1621 ke králi anglickému. Oženil se v Murau s majitelkou tamního panství. 82 letou Annou Neumannovou z Wasserleonburku. S druhou manželkou Alžbětou hraběnkou ze Sulzu měl dva syny, kteří zemřeli v dětském věku a majetek po něm zdědil člen stefansberské větve, Jan Adolf I. ze Schwarzenberku.

Syny Erkingera II. ( † 1510), syn Michala II, se Stefansberská větev dále rozdělila na porýnskou a lutyšskou linii. Starší syn Vilém I. ( † 1541) se stal zakladatelem porýnské linie a mladší syn Edmund I. ( † 1533) se stal zakladatelem lutyšské linie. Měl četné potomstvo, jenž však roku 1667 po meči úplně vymřelo. Dále je nutno uvést syna Viléma II. ( † 1558), Adolfa (1551-1600), který se věnoval válečnickým službám. V roce 1598 dobyl tureckou pevnost Raab (dnes Györ) v Uhrách, za což následovalo roku 1599 povýšení do stavu říšských hrabat a byl mu rozmnožen znak o symbol uťaté Turkovy hlavy, kterému krkavec klove oči. Adolf za vítězství nad Turky získal od císaře Rudolfa II. za odměnu 40 000 zlatých. Jediný Adolfův syn Adam (1583-1641) byl zprvu ve vojenských službách, pak u braniborského kurfiřta, jemuž prokazoval dobré služby zejména za třicetileté války. Později 1640 upadl v nemilost a byl mu zabaven majetek, který byl vrácen až po létech jeho synovi Janu Adolfovi I. 

Jan Adolf I. (1615-1683) nastoupil rodovou vládu po smrti svého staršího bratra Františka Hartrada ( † 1636) jako jediný potomek svého otce a rodu vůbec, stal se zakladatelem rodové državy v Čechách. Studoval v Paříži v mládí velmi cestoval. Nepodařilo se mu uplatnit se v braniborských diplomatických službách. Roku 1640 vstoupil do císařských služeb a roku 1645 do služeb císařova bratra, arcivévody Leopolda Viléma, u něhož dosáhl vysokých hodností. 

Roku 1654 dostal od císaře do zástavy panství Křivoklát, Nižberk a Krušovice a v témže roce získal inkolát čili právo trvale se usadit v Čechách. Schwarzenbergovy služby u arcivévody se neobešly bez obvyklých zápůjček peněz, které mu nemohl arcivévoda splatit. Z toho důvodu mu roku 1660 přenechal na jejich úhradu „remuneratorio nomine“ své panství Třeboň. Třeboňské panství bylo tedy prvním majetkem, který Schwarzenbergové natrvalo získali v Čechách a podrželi si je až do té doby, než nové poměry rozhodly jinak (1923 -1924 pozemková reforma, 1947). Z nákupů dalších větších majetků Jana Adolfa I. je třeba uvést panství Hluboká nad Vltavou (1661), panství Mšec ve středních Čechách (1662) a statky Radomilice (1671), Bzí a Branovice (1672), Žimutice v jižních Čechách a jiná panství v zahraničí. Velmi vlivné postavení v říši nabyl Jan Adolf I. v roce 1670 svým jmenováním prezidentem říšské dvorní rady. Jeho zásluhy zhodnotil pak císař 14. července 1670 povýšením do knížecího stavu, nárok na tento titul měli však nadále mít jen prvorození synové rodu, ostatní zůstali ve stavu hraběcím. Hrabství Schwarzenberg v Bavorsku bylo zároveň prohlášeno za okněžněné hrabství. Krátce nato, 20. října 1671, mu císař udělil titul velkého palatina, který mu zaručoval volné užívání celé řady práv a výsad (mimo jiné povyšovat druhé osoby do nižšího šlechtického stavu, razit vlastní mince, legitimovat nemanželské děti, byl osvobozen od placení mýta na svých cestách).

Nástupcem Jana Adolfa I. se stal jeho syn Ferdinand ze Schwarzenbergu (1652–1703). I on byl v císařských službách a podstatně rozmnožil rodový majetek jednak na německém území svým sňatkem s jedinou dcerou a dědičkou Jana Ludvíka hraběte ze Sulzu, Marií Annou. Jednak koupěmi v Čechách. Po převzetí velkého dědictví od svého tchána se psal hrabě ze Sulzu a lantkrabě v Kleggau. Erbovní znamení těchto přídomků pak přešla do schwarzenberského znaku. Z Ferdinandových nákupů to byly statky Jinonice s Bučovicemi a Smíchovem (1684), statky Čejkovice a Křenovice (1687, připadly k Hluboké) a panství Postoloprty se statky Bitozeves, Blažím, Selibice, Toužetín, Knovíz, Lipno a Kounov (1691), statek Vlč (1698, připadl k Touženínu), statky Kestřany a Skočice, paství Drahonice a statek Přečín (1700) a řada panství a statků v zahraničí.

Důležitým dokumentem pro budoucí generace schwarzenberského rodu se stala Ferdinandova závěť z roku 1703, v níž kníže ustanovil dvě rodová svěřenectví, čili dal základy k budoucímu rozdělení rodového majetku ve dvě samostatné a na sobě nezávislé části. Předpokladem uskutečnění této dělby bylo, že se v jedné generaci vyskytnou v rodě dva bratři, schopní jednotlivá svěřenectví převzít (mohlo se uskutečnit až o stolení později, v roce1802).

Vládu po Ferdinandovi převzal syn Adam František ze Schwarzenbergu (1680–1732) v mladém věku 23 let. Jeho zásluhy do správy majetku byly již daleko osobitější nežli u jeho otce a ve všem se projevoval jako typický barokní šlechtic. Zajímal se o chod hospodaření do podivuhodných detailů, zajímal se i o umění (zaměstnával malíře Jana Jiřího Hamiltona na Ohradě a v Třeboni) a své lesy pokládal „za bezesporu nejkrásnější poklad celého království Českého, který musí být udržován a pěstován“.

Zastával též vysoké funkce u císařského dvora. Adam František podstatně rozmnožil rodový majetek v roce 1719 převzetím dědictví po své tetě Marii Arnošte z Eggenbergu rozené ze Schwarzenbergu (byla dcerou knížete Jana Adolfa I.). Bylo to panství Český Krumlov se statky Chlum, Hamr, Koroseky, Plavnice, Pozděraz a Černá v Pošumaví, panství Netopíce s Helfenburkem a Bavorovým, panství Volary se statkem Běleč, panství Vimperk a Drslavice se statkem Kosmo, panství Chýnov se statky Blanice, Dub, Ratibořice a Vřesec, panství Orlík se Zvíkovem, Červeným Újezdem a Myslívem a dva domy v Praze. Pokračoval i v nákupech panství a statků: Němčice (1706), Dobrš (1707), Zborov a Ohrazení u Českých Budějovic, Protivín s Křešťovicemi (1711), Bělá (1719, připadla k Chýnovu), Hamr a Val (1729, připadly k Třeboni.

Celkem málo je známo, že finančně podporoval akce za svatořečení Jana Nepomuského. Při příležitosti korunování císaře Karla VI. Na českého krále v Praze v roce 1723 bylo panství Český Krumlov s Prachaticemi, Volarami, Netolicemi a Lhenicemi a okolím znovu povýšeno na knížecí s titulem vévodství (prvně to bylo v roce 1622 za Eggenberku) a všichni držitelé panství Českého Krumlova z rodu knížat ze Schwarzenbergu se od té doby nazývali vévody krumlovskými. 

Adam František byl nešťastnou náhodou zastřelen císařem Karlem VI. Na honu u Brandýsa nad Labem a jeho nástupcem se stal jeho jediný syn Josef Adam (1722–1782). V době, kdy se Josef Adam jako jinoch ujímal vlády nad rodovým majetkem, staly se Čechy dějištěm válek o rakouské dědictví, jimiž trpělo zejména jeho panství Hluboká na Vltavou. Bylo o něm známo, že má zálibu v umění, což se navenek projevilo mimo jiné velkými stavebními akcemi na českokrumlovském zámku (divadlo, Maškarní sál, zimní jízdárna, zámecká zahrada) i na jiných zámcích a také podporováním hudební činnosti. V roce 1746 rozšířil císař knížecí hodnost pro všechny členy schwarzenberského rodu, kteří pak byli podle francouzského termínu nazýváni s výjimkou právě vládnoucího knížete a kněžny, princi a princeznami. Josef Adam měl stejně jako jeho předkové vysoké funkce u císařského dvora a byl po určitý čas nejvyšším hofmistrem císařovny Marie Terezie a Josefa II. Kníže Josef Adam přikoupil ke svému dosavadnímu majetku statek Hořice (1747, připojen k panství Chýnov), ves Rohanov (1756, ke statku Přečín), panství Nový Hrad západních Čechách (1767) a statek Radlice u Prahy (1767).

Josefův syn a nástupce Jan Nepomuk ze Schwarzenbergu (1742–1789) již nezastával význačnější funkce u císařského dvora a věnoval se se zvláštním zájmem správě svého majetku. Byl posledním členem rodu, který vydal vlastní minci, protože to později již nebylo dovoleno. Uskutečnil několik výměn svých statků za jiné (Vlčice, zrušené kláštery v Třeboni a Zlaté Koruně), koupil panství Lovosice (1783) a panství Vršovice (1783) v severozápadních Čechách. Za něho se též začala stavět velkorysá plavební stoka zvaná Schwarzenberský nebo též Vídeňský plavební kanál na jižní Šumavě, po němž a pak dále po řece Grosse Mühl a Dunaji se plavilo dříví z jeho šumavských revírů do Vídně.
Janovými syny Josefem Janem a Karlem Filipem I. se roku 1802 rozdělil rod na dvě větve, na starší: hlubocko-krumlovskou (primogenituru) a mladší: orlickou (sekundogenituru), čímž se po stech letech naplnilo ustanovení závěti knížete Ferdinanda ze Schwarzenbergu o zřízení prvního a druhého rodového svěřenectví.