Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Korunní princ Rudolf
Dnešní zámek Hluboká však v ničem nepřipomíná pevný hrad, pod nímž byl sťat pyšný milenec Záviš. Vypadá tak trochu jako nadýchaný a nazdobený dort, ovšem s jedenácti věžemi, z nichž ta nejvyšší je vysoká šedesát metrů. V té stavbě je rytířská sveřepost a tajemnost i dívčí půvab a něha. Však také jeho novogotickou tvář inspirovala žena, kněžna Eleonora, manželka majitele panství Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu. V roce 1838 navštívili Schwarzenbergové Anglii a Eleonoru tehdy doslova okouzlil královský hrad Windsor. Nedala proto jinak, než že po plánované přestavbě se Hluboká stane jeho zmenšenou kopií.
Třebaže autorem stavebního projektu byl čelný vídeňský architekt Franz Beer, skutečnou tvůrkyní nové podoby hlubockého zámku byla Eleonora ze Schwarzenbergu, vzdělaná dáma, jejíž fantazie a představivost dala vzniknout této romantizující architektonické perle. Nezůstala však jen u samotného zámku. Také na tvářnosti zámeckého parku a vůbec celého okolí je znát vskutku něžná ženská básnivost Eleonořina. Pod jejím dohledem se utvářela krajina, jež – navzdory všem šrámům utrpěným v pozdějších letech – jakoby se vyloupla ze snu či pohádky. Básník Otakar Mokrý, věrný přítel Julia Zeyera, o přestavbě Hluboké napsal následující vroucí vyznání:
„Mocná kněžna snila chvilku jen pohádkový sen o zakletém hradě a již tu stáli ochotní skřítkové, vyplňujíce přání nejnemožnější, vzdušné komnaty lepých tvarů se zlacenými stěnami a nádherně vyřezávanými stropy vyklenuly se nad rumištěm středověkých síní, mramorová schodiště, arkády a balkony vznesly se jakoby vydechnuty nad ztrouchnivělými ochozy pobořených věží – zlato, stříbro a drahokam vzplanuly tam, kde v pološeru upřádal jej křižák spletitou síť po zaprášené pohozené sudlici.“
Zdaleka ne všichni spisovatelé ocenili nápad kněžny Eleonory přestěhovat na český jih romantický anglický hrad a nahradit jím někdejší barokní zámek předků jejího manžela, který zase povstal z renesančního sídla pánů z Hradce. Tak Josef Kopta napsal o hlubockém zámku, že „jeho tudorský sloh, který se nehodí do tohoto kraje, připomíná všecky cizí pány, kteří lidu našemu vnucovali svou vůli a soulad s jeho přirozeností a zvykem nikdy nehledali“. Bezděčně mě napadá otázka, zda jeho slova byla jen daní jisté době, či zda byla vedena osobním přesvědčením? Dlužno dodat, že podobně tvrdým odsudkem počastoval přestavbu Hluboké básník a velký milovník jižních Čech Ladislav Stehlík : „Pohled na imitovanou gotiku z minulého století, „tudorism“, suchou kalkulací rozumovou přenesený sem jako odlitek windsorského zámku z Anglie, zchladil docela mou touhu. Nelze beztrestně obnovovat život mumie, nelze na přízraku kostlivčím předstírat koloběh krve, to, co dožilo, je možné snad konzervovat předstírat nelze. Ztráta přesvědčivosti je okamžitá.“
Při vší úctě k památce básníka si myslím, že se mýlil. Cožpak ten pošetilý nápad kněžny Eleonory uskutečněný s takovou graciézností je možné považovat za „suchou kalkulaci rozumovou“? Ostatně nejsem sám, ale utvrzují mě v tom davy vděčných turistů a jistě i zástup zaujatých malířů a režisérů, jimž se stal zámek kulisou pro nezapomenutelné filmové pohádky.
Přestavba Hluboké začala 2. ledna 1840 bouráním barokního zámku a skončila 19. července 1871, kdy dvanáctiletý korunní princ Rudolf symbolicky zasadil do zdi na jižní straně druhého nádvoří „závěrečný“ kámen. Byl označen ozdobným písmenem R s císařskou korunkou. Chudák chlapec ještě netušil, jak smutný osud, jakoby symbolicky předznamenávající konec celé podunajské monarchie, ho čeká.
Mladičký následník trůnu přijel tehdy v doprovodu Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu a místní obyvatelé ho uvítali na hrázi Munického rybníka u sochy svatého Jana Nepomuckého, patrona české země i schwarzenberského rodu. Všechny přítomné příjemně překvapilo, že Rudolf s nimi hovořil česky. Na počest vzácné návštěvy byl připraven ohňostroj, leč sotvaže vzlétly k noční obloze první rakety, rozpoutala se náhlá bouřka a do dubu na podskalské louce udeřil blesk. Účastníci oslavy se prý rázem rozutekli do místních hostinců a mnozí pospíchali v dešti až do Budějovic. Ještě jednou zavítal Rudolf na Hlubokou a to 20. října 1882. Tehdy už ho doprovázela manželka Stefanie Belgická. Přespali v zámku, druhý den se následník trůnu zúčastnil honu u Munic a večer odjel vznešený pár vlakem do Prahy.
Korunní princ Rudolf byl jediným synem císaře Františka Josefa a bavorské vévodkyně Alžběty, přezdívané Sisi. Měl od narození dosti chatrné zdraví, byl velmi citlivý a bojácný. Ve třiadvaceti letech se oženil s dynastického hlediska přiměřenou nevěstou, princeznou Stefanií, dcerou belgického krále Leopolda II. Manželství to bylo přes oboustrannou snahu nešťastné. Povrchní, jednoduchá a nepříliš hezká Stefanie nemohla být pro citlivého a depresemi často trpícího prince s mnohostrannými zájmy vyhovující partnerkou. Z manželství hledal únik u četných milenek a také v alkoholu, který mu pomáhal zdolávat jeho duševní problémy. Postupně si tak vypěstoval návyk na koňak a vychlazené šampaňské, bez nichž už nedokázal žít. V roce 1886 se nakazil kapavkou a bolesti, které mu choroba způsobovala, potlačoval morfiem a kokainem. Alkohol a drogy dále nabourávaly jeho beztak narušenou psychiku. Přitom panovačný a konzervativní otec mu stále dával najevo, že mu trůn jen tak neuvolní. Rudolf z toho stále více propadal beznaději.
Někdy v té době si obstaral lidskou lebku, kterou si položil na svůj psací stůl a vedle ní míval revolver. Už tehdy si zřejmě pohrával s myšlenkami na sebevraždu. „Žijeme v zatuchlé době s pomalým tokem, ale kdo může říci, do kdy tomu tak bude,“ posteskl si princ v dopise svému příteli Morizi Szepsovi, šéfredaktorovi listu Neues Wiener Tagblatt. V létě 1888 navrhl Rudolf své nejstálejší přítelkyni, nóbl prostitutce Mizzi Casparové, aby se oba zastřelili v Husarském chrámu u Mödlingu, památníku bitev u Aspern a Wagramu, v nichž se Rakušané střetli s Napoleonem. Mizzi se mu tehdy vysmála a pospíchala to hlásit na policejní prezidium, kde pravidelně podávala relace o princově chování. V té době už zřejmě Rudolfova duševní porucha propukla naplno. Zároveň se našla osoba, která ve své mladické naivitě a přehnané exaltovanosti byla ochotná ho doprovodit na onen svět.
Prostřednictvím hraběnky Marie Larischové-Wallersee, důvěrnice císařovny Alžběty, se Rudolf seznámil s půvabnou sedmnáctiletou baronesou Mary Vetserovou. Majitelka předního vídeňského módního salónu Marie Nunzianteová se o ní vyjádřila, že měla „rozkošnou postavičku, něco tak sladkého jako její tělo si lze sotva představit. Její pleť měla snědý nádech, měla báječné svěží tvářičky, mandlové oči a černé vlasy. Člověk pociťoval radost, když se na ni mohl jen dívat.“
Odpoledne 29. ledna 1899 odjel korunní princ s Mary Vetserovou do loveckého zámečku v Mayerlingu. Ráno následujícího dne našel komorník Johann Loschek v ložnici mrtvá těla prince a mladičké baronesy. Co se tu vlastně odehrálo, mělo však zůstat tajemstvím. Císař František Josef udělal všechno proto, aby celá smutná událost byla, pokud možno, ututlána. Podle prvních zpráv, které přinesly vídeňské noviny, následník trůnu zemřel náhle na srdeční mrtvici. Tato průhledná lež však dlouho nevydržela, a tak bylo pro uklidnění veřejnosti vydáno oficiální sdělení, že Rudolf spáchal sebevraždu v dočasném pominutí smyslů. O Vetserové nepadlo ani slovo.
Princ byl pohřben s veškerou tomu odpovídající pompou v rodové hrobce Habsburků v Kapucínské kryptě ve Vídni, kdežto tělo Mary tajně odvezli ve fiakru do kláštera v Heiligenkreuzu, kde ji bez jakýchkoliv obřadů pochovali v obyčejné dřevěné rakvi na hřbitově u zdi. Ve skutečnosti si oba přáli být pochováni společně. Romanticky založená Mary napsala před smrtí své sestře Haně: „Odcházíme oba blaženě na neznámý druhý břeh. Vzpomeň občas na mne, buď šťastná a provdej se jenom z lásky. Já to udělat nemohu, a protože se také nemohu ubránit lásce, jdu s ním…“
Čím více oficiální kruhy mlčely o celém případu, tím více pracovala na plné obrátky lidová a novinářská fantazie. Podle jedné verze chystal Rudolf státní převrat a svržení svého otce Františka Josefa z trůnu. Proto prý byl vylákán do Mayerlingu, kde ho se schválením celé habsbursko-lotrinské rodiny zastřelili tajní policisté a Mary Vetserová byla buď jejich návnada, nebo se k celé věci připletla náhodou.
Poslední rakouská císařovna Zita, která nesnesla pomyšlení, že by si nějaký Habsburk mohl sáhnout na život, učinila ve své pozdější výpovědi z prince oběť špionážní hry Angličanů a Francouzů. Prý ho chtěli získat pro svůj plán puče proti Františku Josefovi, a když odmítl, byl zavražděn.
Jenže to jsou jen jedny z mnoha verzí pohnuté události v Mayerlingu. Co a jak se tady vlastně tehdy odehrálo, doopravdy nevíme ani dnes po tolika letech. A tak je vlastně stále tento tragický případ sebevraždy následníka rakousko-uherského trůnu a jeho mladičké milenky opředen spoustou záhad a nejasností.
Autor – Jan Bauer
Z knihy „TAJNOSTI ČESKÝCH HRADŮ A ZÁMKŮ“
Vydavatelství AKCENT
