Národní památkový ústav - územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích

Kontakty

Státní zámek Hluboká 

Bezručova 142

373 41 Hluboká nad Vltavou

 

Objednávky: +420387843911

Email:vlazny.vaclav@npu.cz

 

Rezervace.npu.cz

Rezervace.npu.cz

Předpověď počasí

Počasí dnes:

21. 10. 2014

oblacnosdestem

Bude polojasno až oblačno, místy přeháňky, k večeru od SZ až zataženo s deštěm, ojediněle bouřky. Denní teploty 13 až 17°C.

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
  • по-русски

Obsah

Jak dal sedlák Jakub Kubata hlavu za Blata

Na západ od Hluboké za rybníkem Bezdrev, rámovány hrází Zličského rybníka a linií Soudného potoka až k rybníku Oblanov, z jihozápadu pak někdejší císařskou silnicí spojující vesnice Sedlec, Plástovice a Pištín, leží Zbudovská blata, zelená lučinatá rovina jako stůl s tu a tam se vyskytujícími zrádnými bažinami a třasovisky, kdysi před mnoha a mnoha lety patrně nejhlubší dno třetihorního jezera vyplňující Budějovickou pánev.

V roce 1509 daroval Blata, doposud majetnický majetek, král Vladislav II. Jagellonský bývalému zemskému hejtmanovi Petrovi IV. z Rožmberka. Rožmberk, trpící v této době záchvaty malomyslnosti, velkoryse přenechal podmáčené louky k užívání svobodným blatským sedlákům, kteří nepodléhali žádné vrchnosti, kteří zde i před tím pásli své koně i krávy a žali trávu. Jenže v roce 1562 koupil hlubocké panství za 115 tisíc kop jáchymovských tolarů Jáchym z Hradce. Po třech letech se na válečném tažení proti Turkům utopil v Dunaji a Hlubokou převzal jeho syn Adam. Protože potřeboval peníze, aby mohl začít dobývat stříbrnou rudu, dostal zálusk i na dosud svobodná Blata. Se sedláky se nijak nebavil a v roce 1581 prohlásil blatné louky a pastviny za svůj majetek. 

Snad si ani neuvědomil, že v té chvíli píchl doslova do vosího hnízda. Obyvatelé všech blatských vesnic se vzbouřili a dožadovali se svých práv. Jejich hlavním mluvčím se stal rychtář ze Zbudova Jakub Kubata. Obrátil se s žalobou na královský soud, ale ten dal samozřejmě za pravdu pánu z Hradce. Když se Kubata jménem všech sedláků odvolal na jejich dědičná práva, nechal ho Adam z Hradce zatknout a uvrhnout do vězení pro pobuřování a vzpouru. Rychtáře drželi ve vězení na Hluboké, mučili ho, aby na něm vymohli souhlas se zabráním Blat,  ale hrdého sedláka nezmohli.

Proto se Adam z Hradce rozhodl dát Kubatu pro výstrahu přímo na Blatech popravit. Exekuce se konala před očima nahnaných vesničanů na břehu Soudného potoka. Zbudovský rychtář stačil ještě provolat ke shromážděným, že jim nikdo nemůže vzít dědičná práva na jejich Blata, než mu kat jedním mávnutím mečem oddělil hlavu od těla tak rázně, až se odkutálela několik desítek metrů daleko. Ale sotvaže krev statečného Kubaty zbarvila louku, zatáhla se obloha temnými mračny, zahřmělo a spustil se déšť. Zdálo se, jako by samo nebe chtělo pomstít rychtářovu smrt. Panstvo v čele s Adamem z Hradce rychle odtud odjíždělo zpátky na Hlubokou a vícekrát se tu neukázalo. Zatím císař Rudolf II., k němuž konečně doputovala Kubatova stížnost, dal za pravdu blatským sedlákům a ti mohli opět svoje louky svobodně užívat.

Jiná podoba této pověsti vypravuje o tom, že soud vyzval sedláky, aby svoje právo na užívání Blat doložili listinami. Ti samozřejmě žádné neměli, nicméně zbudovský rychtář Jakub Kubata prohlásil, že je ochoten dědičné právo na Blata veřejně odpřísáhnout před soudem světským i božím. Soudci, kteří v tom spatřovali povedený šprým, souhlasili a dohodli, aby k této přísaze došlo u Zbudova na břehu Soudného potoka. Prý až do té doby se tento potok jmenoval Zbudovský, ale podle onoho památného soudu dostal nové pojmenování.

Když se pak všichni sedláci i panstvo na Blatech sešli, navrhli soudci, aby Kubata při své přísaze stál ve vykopaném hrobě. Pokud by přísahal křivě, , země by ho navždy pohltila a Adam z Hradce by získal oprávnění k užívání Blat. Zbudovský rychtář skutečně statečně vstoupil do vykopaného hrobu a se dvěma prsty zdviženými k nebi pronesl svoji přísahu. Ale jakmile svá slova pronesl, jeden ze soudců zamával listinou, podle níž prý všechny zdejší pastviny patří hlubockému panstvu, a Kubata tedy přísahal křivě. Ve shromážděném davu to zašumělo a venkované začali hlasitě protestovat. Soudce okamžitě vytušil, že by mohly nastat potíže a honem vykřikl: „Podle práva by měl být Jakub Kubata za křivou přísahu na místě popraven, ale soud mu dává milost s tím, že jak on, tak všichni sedláci z okolních vesnic nenávratně ztrácejí na Zbudovská blata nárok.“

V tu chvíli Kubata mohutným hlasem na celá Blata zvolal: „Ať tedy moje krev dokáže, že jsem přísahal poctivě a naše právo na tyto pastviny je svaté.“ S těmito slovy poklekl před vykopaný hrob a sám vyzval kata, aby mu setnul hlavu. Jenže sotva se ve vzduchu zablýskl popravčí meč a rychtářova krev vytryskla do trávy, zahřmělo na temné obloze, blesk počal stíhat blesk. To se nepochybně projevila boží vůle a potvrdila Kubatova slova. Brzy se strhl hrozný lijavec a voda Soudného potoka se vylila tak rychle, že panstvo před záplavou ujelo na koních doslova na poslední chvíli. Vypravuje se také, že bouře na Blatech byla tak hrozná, že blesky zabily soudce, kata i všechno shromážděné panstvo.

Celý příběh rychtáře Jakuba Kubaty poněkud připomíná pozdější boj Chodů v čele s Janem Sladkým Kozinou za jejich práva, jak ho popsal v románu Psohlavci Alois Jirásek. Už proto vzbuzuje mírně podezření, zda nejde jen o pouhou pověst. Něco na tom zřejmě je. Zatímco dříve bylo vyprávění o Kubatovi považováno za hotovou věc, dnešní historici se spíše kloní k jinému názoru. Kolem roku 1581 prý skutečně došlo k nějakému sporu tehdejšího hlubockého pána Adama z Hradce se sedláky ze Zbudovských blat. Nejednalo se však o právo na tamní pastviny, ale o sirotčí peníze, fond vytvořený ve prospěch osiřelých dětí, o jehož použití rozhodovali sami svobodní blatští sedláci. Chamtivý pán z Hradce však nutně potřeboval větší hotovost a svým hamižným jednáním vyvolal ve vsích vzpouru. A protože vrchnost mívá vždycky pravdu, několik sedláků to nakonec odneslo. Žádné konkrétní popravy údajně nejsou doloženy, ale rozhodně někdo skončil ve vězení. Jestli vzbouřence vedl nějaký Jakub Kubata, rychtář ze Zbudova, na tom se historici nemohou shodnout. Celý případ zůstává poněkud záhadný. Přesto však raději věřme tomu, že Kubata dal opravdu hlavu za Blata.

Vždyť kousek za Zbudovem, směrem ke Zlivi, stojí od roku 1904 jeho socha. Kamenný rychtář má na sobě kroj z počátku 19. století, hledí do daleka až k temnému hřebeni Blanského lesa a pravou ruku má zvednutou k památné přísaze. Popravčí špalek prý ale nestál na místě dnešního pomníku, nýbrž asi 350 metrů jižněji za zregulovaným korytem Soudného potoka. Naleznete zde kámen vysoký zhruba jako dospělý muž (měří 1,75 metru) a asi necelou stovku metrů od něj pak druhý nižší kámen (je vysoký 1,3 metru), na němž spatříte vyrytý kříž. Až sem prý se dokutálela Kubatova uťatá hlava.

V románu Karla Klostermanna Mlhy na Blatech se můžete dočíst pověst o tom, že jeden rolník z Plástovice stavěl novou maštal a neměl volný kámen na práh. Kdosi mu poradil, aby zkusil přitáhnout menší Kubatův kámen z Blat. Sedlák se tedy na něj se dvěma pomocníky vypravil, pracně kámen vykopali ze země, naložili na káru a vezli do vsi. V tom okamžení se strhl hrozný vítr a nad hlavami jim začalo s hrozným krákáním kroužit hejno černých havranů, až jeden ze sedlákovým pomocníků dostal strach a utekl. Konečně přece jen dovezli kámen do Plástovice a hned ho zkoušeli, zda se bude hodit jako práh do vrat maštale. Protože už byly unavení, nechali jeho otesání a uložení na ráno. V noci se však z maštale ozval hrozný rachot, krávy začaly zděšeně bučet a celá ves byla brzy na nohou. Všichni se běželi podívat, co se stalo, ale do stájí, odkud se ten podivný a strašidelný hluk ozýval, se nikdo neodvážil. Ráno proto sedlák dal raději kámen naložit na vůz a odvezl ho zpátky na místo, kde ho vzal. Celou cestu ho zase doprovázelo s hrozným krákáním hejno černých havranů. Od těch dob se už nikdo neodvážil Kubatových kamenů dotknout.

Geologové Radko Šariš a Petr Štěpánek zařadili kameny u Zbudova mezi české megalitické památky (z řečtiny mega – velký a lithos – kámen). Měly by tedy být zřejmě vztyčeny lidskou rukou a snad někdy v hodně dávné minulosti sloužit ke kultovním účelům. Zbudovské kameny jsou z šedožlutého pegmatitu s příměsí turmalínu. Nejblíže se tato hornina vyskytuje v Myšenci u Protivína, tedy zhruba 15 kilometrů odtud. Ale jak se dostal na dnešní místo, zůstává doposud nevyřešenou záhadou.

Co tedy s Kubatovými kameny? Jsou skutečně památníkem na popravu statečného rychtáře, jak praví pověsti, nebo jsou jen jakousi hříčkou přírodních náhod, jak se o nich vyjadřují opatrní geologové? Když připustíme, že mohly být někdy v třetihorách na své nynější místo přivaleny vodou, zůstává nezodpovězena otázka, kdo je zde vztyčil a proč. U menšího z kamenů je nápadný neuměle nepochybně lidskou rukou vytesaný kříž. Napovídá to, že by se mohlo jednat o smírčí kámen, jaké bývaly vztyčovány v místech, kde došlo k násilnému zločinu, aby tak duše nebohé oběti došla klidu. Byl to případ menšího ze zbudovských megalitů? A co ten větší?

Záhadolog Bohumil Vurm vyslovil názor, že by tyto kameny mohly značit cestu přes Blata. Proč však byly jen dva? Nemůže se jednat třeba o kultovní kameny, jaké bývaly uctívány už v mladší době kamenné, jaké vzývali Keltové a patrně i germánské a slovanské kmeny? Ještě v roce 567 zakázal křesťanský koncil v Tours kněžím vpouštět do kostelů ty osoby, které uctívají kameny. Kult megalitů se pokoušel na přelomu 8. a 9. století vyhladit císař Karel Veliký i o dvě stě let později anglický a dánský král Knut I.

U nás kronikář Kosmas v souvislosti s Tetou, prostřední dcerou bájného knížete Kroka, uvádí, že „zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebním řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané? Jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům a kamenům…“ Ostatně i my, lidé 21. století, cítíme při pohledu na megality jakýsi zvláštní pocit úcty. Je to dáno energií, která prý v místech, kde stojí, údajně vyvěrá na zemský povrch?

Jaké je vlastně spojení oněch dvou kamenů u Soudného potoka a příběhu zbudovského rychtáře Jakuba Kubaty? Byť tato pověst zřejmě vychází z konkrétní události vztahující se k osobě majitele hlubockého panství Adama z Hradce, motiv odvolání se k bohu a přísahy, natož popravy na Blatech zřejmě nějak souvisí se zdejšími dvěma kameny. Takové krvavé exekuce mívaly své předem určené místo, buď šibeniční vrch, rynek či vězeňský dvůr, a je nepravděpodobné, že by to majitel Hluboké svévolně změnil. Ostatně proč by to dělal? To zřejmě lidská fantazie přenesla Kubatovu popravu na Blata k oněm balvanům, které tady byly jistě dřív než zbudovský rychtář. A pověst o jeho popravě měla zřejmě vysvětlit jejich tajemnou existenci. 

Patrně byly nějakým způsobem spojeny s démony, což je zřejmé z báchorky o sedlákovi z Plástovice, který chtěl menší z nich použít jako práh do maštale. Taková vyprávění, která se asi moc nelíbila katolické církvi, by jednoznačně svědčila o dlouhém přežívání ještě pohanských pověr a kultů spjatých s kameny. A chudák Kubata se k nim nejspíš dostal až jaksi dodatečně.

Autor – Jan Bauer
Z knihy „TAJNOSTI ČESKÝCH HRADŮ A ZÁMKŮ“
Vydavatelství AKCENT