Podrobný popis

     K ochraně pohraničních hvozdů zakládali panovníci rozsáhlou síť strážných hradů se stálou ozbrojenou posádkou. Od 13. století patřila k mocenským oporám českého panovníka i Hluboká. Nevelký gotický hrádek byl mnohokrát přestavován a často zastavován. Mezi dlouhou řadu českých rodů, držících na čas Hlubokou, patřili na počátku 17. století Malovcové z Malovic. Mnoha protivenstvími pronásledovaní poslední čeští majitelé přišli o hlubocké panství po bitvě na Bílé hoře. Ač se sami povstání proti císaři neúčastnili, byla jim Hluboká roku 1622 konfiskována a prodána císařskou komorou španělskému generálovi donu Baltazaru Marradasovi jako úhrada za vojenské služby. Od jeho dědiců koupil panství roku 1661 Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu, jehož rod vlastnil zámek přes 280 let. Poslednímu majiteli dr. Adolfu Schwarzenbergovi byl v roce 1947 zámek zestátněn a ve správě české republiky je dodnes.

     Na místě dnešní reprezentativní haly s mohutným čtyřramenným schodištěm se před poslední přestavbou nacházelo drobné třetí nádvoří barokního zámku. Vstupní hala měla návštěvníkovi připomínat bohatou rytířskou historii rodu i zámku. Její vějířovitá klenba, heraldické prvky a výzdoba sestavená z částí středověkých zbraní a zbroje vychází z prvků anglické pozdní gotiky. Malované a aplikací zdobené hedvábné závěsy na stropě a v průčelí schodiště vznikly v Itálii kolem roku 1638 na objednávku Jana Antonína z Eggenbergu. Z množství portrétů na galeriích lze připomenout zejména Adolfa ze Schwarzenbergu, vítěze nad Turky u Raabu a dona Baltazara De Marradas, španělského velitele císařských vojsk, který získal Hlubokou v roce 1622. Oba portréty jsou umístěny nad hedvábným aplikovaným závěsem s eggenberským znakem.

     Složitý stavební vývoj zámku dokumentují některé ze zde vystavených předmětů. Po polovině 16. století dali tehdy již značně zchátralý gotický hrad přestavět Jáchym a Adam z Hradce na velkolepý renesanční palác kolem dvou nádvoří. Jeho vzhled zachytila intarzie z barevných dřev na desce barokního stolku a obraz malíře Phillipota, oba vzniklé podle rytiny Johanna Willenberga. Novou podobu dal Hluboké na počátku 18. století barokní velmož Adam František Schwarzenberg. Rozsáhlou barokní rezidenci s mnoha stavbami v předzámčí představuje dřevěný model z roku 1844, kterou na příkaz knížete pořídil schwarzenberský stavitel Vincenc Rohrbach před započetím poslední přestavby. Vzhled barokního zámku spolu s historickou návštěvou cara Alexandra I. na Hluboké zachytil na svých obrazech schwarzenberský malíř Ferdinand Runk.
     Kníže Jan Adolf II. s manželkou Eleonorou navštívili v roce 1838 Anglii. Pod vlivem dojmů z této cesty chtěl kníže na svých panstvích vybudovat elegantní venkovské sídlo podle anglických předloh a vybral k tomuto záměru Hlubokou. Velkou oporou mu při rozsáhlé přestavbě byla kněžna Eleonora, jejíž portrét od malíře Schrotzberga visí mezi okny. Po dokončení stavby se na Hluboké konaly každý rok na podzim slavné hony. Atmosféru lovecké společnosti před započetím honu zachytil na svých obrazech malíř Goebel.

     Duchaplná kněžna Eleonora, jejíž portrét jste viděli ve vedlejší místnosti, udávala tón vídeňské dvorní společnosti přes dvacet let. Do svých pokojů si vybírala předlohy k řezbám sama podle anglických vzorníků. V duchu dobové módy si zřídila v arkýři soukromou modlitebnu s cennými vitrážemi. Tři spodní jsou gotické z 15. století a byly přivezeny na Hlubokou z Českého Krumlova, ostatní vitráže pocházejí ze Švýcarska a jsou datovány do 16. a 17. století. Mohutná sloupková postel byla pro kněžnu vyrobena na objednávku za použití starších barokních kusů. Místnost doplňují kopie Madon slavných malířů – např. Madona s Ježíškem podle Lucase Cranacha nebo Sedící Madona podle Rafaela. Madonu se sv. Jiřím namaloval italský malíř Bernardino Luini..
     Vykládaný šatník s motivy tulipánů se do schwarzenberského majetku dostal z pozůstalosti romantického básníka a spisovatele Adalberta Stiftera. Neobvyklý kus nábytku představuje italská psací malovaná komoda s vysokým štítovým nástavcem, zhotovená v Benátkách v 1. třetině 18. století.
Stěnu za postelí zakrývá tapiserie s loveckým výjevem. Signatura BB svědčí o původu tapiserie, utkané v Bruselu v 17. století.

     Do svých soukromých pokojů, mezi které patří i oblékárna, si kněžna Eleonora vybrala i výzdobu stropů. Na její přání byly plochy mezi dřevěnými žebry u rovných kazetových stropů vyplněny pozlacenou kůží či plátnem,  v klenutých polygonálních salonech sádrou. Bohatým květinovým dekorem je vyzdobil vídeňský malíř Glässer.
     Ke komfortnímu vybavení kněžniny oblékárny patřila přilehlá toaletní místnost, kam vedla dvířka skrytá v dřevěném ostění vpravo. Dvířky vlevo vstupovala ze spojovací chodby na kněžnino zazvonění komorná. Dnes jsou dvířka zčásti zakrytá holandskou tapiserií ze 17. století z cyklu Aeneas a Didó. Tapiserie zobrazuje útěk Aenea s otcem a synem z hořící Tróje. Mohutný sekretář s podnoží ve tvaru stylizovaných delfínů patří mezi významná díla středoevropské nábytkové tvorby kolem roku 1720 a Schwarzenbergové ho rovněž zakoupili z pozůstalosti spisovatele Adalberta Stiftera, jehož díla si velmi vážili.

     Tuto kruhovou místnost v bývalé věži si kněžna vybrala pro svou pracovnu. Vytápění všech reprezentačních prostorů zajišťovaly centrální horkovzdušné rozvody z mohutných kotlů v suterénech. K regulaci teploty sloužila mosazná posunovací dvířka. Krb s bohatě řezbovaným dřevěným obložením je nefunkční a plnil pouze dekorativní úlohu. Křišťálový lustr ze štípaného skla, osvětlující pracovnu, byl zhotoven v proslavených sklárnách italského ostrova Murano.
     Dnešní jméno místnosti – Hamiltonův kabinet – daly obrazy významného malíře loveckých scén a portrétisty zvířat Jana Jiřího Hamiltona. Malíře skotského původu, proslulého malbami koní, uvedl na svůj dvůr milovník lovů Adam František Schwarzenberg. V jeho službách působil J. J. Hamilton v letech 1709 – 1718. 

Reprezentativní místnost zaplavovaná sluncem byla zařízena podle vzoru anglických ranních salonů. V bohatě vyřezávaném ostění jsou osazeny portréty významných příslušníků rodu. Obraz vedle dveří představuje maršála Karla Filipa Schwarzenberga, velitele vojsk, která porazila v roce 1813 Napoleona v bitvě u Lipska a zakladatele sekundogeniturní, mladší větve rodu.
     Nad krbem visí portrét stavebníka dnešní Hluboké Jana Adolfa II. Malíř Schrotzberg zachytil knížete v řádovém oděvu rytíře Zlatého rouna. Kníže se po dokončení kavalírské cesty do Anglie obklopoval odborníky. Převedl knížecí rybníkářství a lesnictví na vědecké základy a zavedl na svých velkostatcích nové plodiny, například cukrovku, což vedlo k založení prvního schwarzenberského cukrovaru.
     Dva velké portréty mezi okny zobrazují další významné stavebníky Hluboké. Kavalír a náruživý lovec Adam František s manželkou Eleonorou Amálií nejdříve vybudovali blízký lovecký zámek Ohrada a pak kníže rozhodl přestavět Hlubokou od základů podle návrhů knížecího stavitele Pavla Ignáce Bayera. Jeho lovecká vášeň se mu však stala osudnou. Při honu na jeleny u Brandýsa nad Labem byl v roce 1732 císařem Karlem VI. smrtelně postřelen. Oba portréty jsou prací známého portrétisty Maxe Hännela.
     Mezi vynikající práce nábytkového umění v Ranním salonu patří například intarzované komody, zhotovené v Itálii ve stejné, pravděpodobně toskánské dílně v I. třetině 18. století. Ze stejné doby pocházejí i dva honosné stoly zdobené marketerií, původem rovněž z Itálie. Jsou na nich vyobrazeni protagonisté Vergiliova eposu – Aeneas a kartaginská královna Didó.

     Kruhové místnosti v tzv. Adolfově věži, prosvětlené velkými okny s vitrážemi, se říká Čítárna. Bustu Otty Jindřicha ze Schwarzenbergu, umístěnou na neogotickém krbu z carrarského mramoru, zhotovil dvorní sochař císaře Rudolfa II. Adrien de Vries. Mezi sbírkou fajánse z Delftu a Německa je kolekce talířů s motivy 12 měsíců. Práce venkovanů, typické pro jednotlivé měsíce v roce, jsou motivem i drobných obrazů malovaných na plechu podle předloh italského malíře Jacopa da Ponte, zvaného Bassano. Dokladem bohaté invence a šikovnosti pěti místních řezbářů je složitě zdobený rám zrcadla, zhotovený na objednávku kněžny Eleonory za 17 měsíců.

     Kněžna Eleonora se při výzdobě Hluboké často střetávala s hospodárností svého manžela, většinou však vycházela z těchto potyček vítězně. Nejinak tomu bylo i v Malé jídelně, kde dala doplnit řezby do stropních prvků a objednala plátěné tapety, které vytvořil v roce 1870 francouzský malíř Collignon. Jejich borduru vyzdobil náměty z lovu, rybolovu a chovu drůbeže. Portréty v místnosti představují několik mimořádných schwarzenberských dam. Kněžna Ida, rozená z Liechtensteinu, pečlivě sledovala vývoj v oblasti kuchyňských provozů a dala v letech 1906 až 1910 podnět k rozsáhlé modernizaci zámecké kuchyně včetně zavedení osobního a jídelního výtahu a posléze i elektrifikaci zámku. Jako jediná ze schwarzenberských žen se dočkala s manželem Adolfem Josefem zlaté svatby, okázale slavené na Hluboké v roce 1907. 
     Další z významných schwarzenberských žen, Eleonora Amálie rozená z Lobkovic, je na portrétu Maxe Hännela zobrazena se synem, oba v loveckém úboru.. Dlouho očekávanému dědici Josefu Adamovi bylo v době tragické smrti otce teprve deset let. Poslední z dam, Marie Arnoštka, provdaná za krumlovského vévodu Jana Kristiána z Eggenbergu, odkázala jako bezdětná schwarzenberskému rodu v roce 1719 obrovské eggenberské dědictví včetně českokrumlovského panství s právem užívat titul vévoda..

     Kuřácký salon byl určen k odpočinku a hrám. Mezi oblíbené hry šlechty patřila hra zvaná begemon nebo též trick track, hrávaná již ve starém Římě. Kabinet bohatě vykládaný ebenem, želvovinou a zříceninovým mramorem vznikl v Antverpách ve 2. třetině 17. století. Miniaturní portrét císaře Rudolfa II. byl do nástavce osazen až v 19. století. Také další kusy nábytku patří ke špičkám nábytkového umění této doby.
     Monumentální krb z bílé žuly nese v nápisové pásce nad topeništěm rodové heslo „NIL NISI RECTUM“ (Nic než spravedlivé). Jeho autor, schwarzenberský stavitel Damasius Deworetzky, umístil do nástavce krbu alianční znaky obou manželů stavebníků – schwarzenberský a liechtensteinský. Důležitou součástí rodového erbu se stala hlava Turka s krkavcem. Ta rozhojnila původní rodový znak po vítězství Adolfa Schwarzenberga nad Turky v bitvě u Raabu v roce 1598. Portrét tohoto vznikajícího válečníka vidíte po levé straně krbu, mezi okny je portrét prvního držitele Hluboké z tohoto rodu, Jana Adolfa I.

     Do přijímacího salonu vstupovali hosté ze schodišťové haly. Salon spolu s vedlejším Kuřáckým salonem a knihovnou patřily k místnostem, které se kněžně Eleonoře nelíbily a dala je znovu upravit. Dřevěné ostění bylo doplněno bohatší řezbou a stěny potaženy koženými zlacenými tapetami. Proslulý vídeňský portrétista Hans Makart namaloval kněžnin portrét na její přání přímo zde na zámku.
     Dva velké portréty knížecích manželů Pauliny a Josefa ze Schwarzenbergu vytvořil Jan rytíř Lampi krátce po tragické smrti mladé ženy a matky devíti dětí. Kněžna se s manželem a dvěma ze svých dcer účastnila roku 1810 v Paříži velkolepého plesu, pořádaného při příležitosti sňatku císaře Napoleona s habsburskou princeznou Marií Luisou. V sále však vznikl požár a kněžna, hledající v hořícím sále jednu ze svých dcer, uhořela.
     Křehký luxusní nábytek v historizujícím slohu 19. století měl napodobovat tvorbu významných barokních nábytkářů, například Francouze Charlese Boullea.

     Velká jídelna byla přestavěna v novorenesančním slohu mezi lety 1908 až 1909 podle návrhu vynikajícího pražského architekta Jana Kouly. Dřevěný kazetový strop byl doplněn podle původních stropních kazet z roku 1642, převezených na Hlubokou z jednoho měšťanského domu v Českých Budějovicích.
     U rozkládacího stolu uprostřed místnosti mohlo stolovat až 72 hostů. Stěny pokrývá soubor nizozemských tapiserií ze souboru Přísloví, zhotovených podle kartonů J. Jordaense a dokončených v roce 1644. Tapiserie zakoupil v roce 1647 v Bruselu arcivévoda Leopold Vilém a odkázal je svému oblíbenci a nejvyššímu hofmistrovi Janu Adolfovi I. Ze Schwarzenbergu.
     Vzácný orientální koberec z doby kolem roku 1600 je zmiňován již ve starých schwarzenberských inventářích. Typ těchto koberců se vázal v Anatolii a charakteristické pro ně bylo použití buddhistických symbolů věčnosti a moudrosti zvaných čchintamani.

     Před přestavbou Hluboké se zde nacházel velký reprezentační sál s bohatou výmalbou stropu, z jehož barokní podoby se dochoval pouze velký mramorový krb.. Při romantické přestavbě nahradila sál knihovna s 12.000 svazky s historickým, filosofickým, teologickým, didaktickým, přírodovědným i beletristickým obsahem. Mezi knihami je například francouzská encyklopedie Diderot, díla Adalberta Stiftera, módní listy z Paříže z 2. poloviny 19. století, Robinson Crusoe od Daniela Defoe nebo několik detektivek Agaty Christie. Pro umístění knih zakoupil Jan Adolf II. klasicistní knihovní skříně ze zrušeného kláštera ve Würzburgu. Skříně byly opatřeny vykládanými sloupy a nástavci s 26 erby jednotlivých držitelů hlubockého panství. Strop knihovny byl na Hlubokou převezen z rodového hradu Schwarzenberg.
     Na portrétu nad krbem je zobrazen kardinál Bedřich Schwarzenberg, nejmladší syn Pauliny ze Schwarzenbergu, druhý mužský portrét představuje knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga, známého svým sběratelstvím, podporou historických památek a politickou činností. S manželkou Idou na Hluboké oslavil zlatou svatbu.
     O sběratelství a vášni k umění vypovídá i kopie obrazu Alegorie zraku od flámského malíře Jana Breughela staršího, na němž je bohyně Venuše obklopena uměleckými díly a květinami.
    Na stojanu v rohu knihovny je portrét kněžny Terezie se synem, budoucím posledním držitelem zámku dr. Adolfem ze Schwarzenbergu.

     Dřevěný model koně nese postavu rytíře v plné kanelované zbroji z počátku 16. století. Vysoké rytířské sedlo bylo opatřeno masivními opěrkami, chránícími nohy. Koňská maska stejně jako chránič krku byla bohatě zdobena rytým dekorem a pochází z doby kolem roku 1540. Stojící zbroj, nazývaná maxmiliánská, byla vyrobena kolem roku 1500 v Norimberku. Vlámské tapiserie ze souboru Judita a Holofernes vznikly v 1. třetině 17. století.

     Nově budované reprezentativní sídlo vyžadovalo doložit válečnou slávu předků a tak se do hlubocké zbrojnice soustředily ty nejcennější exponáty z rodových sídel v Českém Krumlově, Schwarzenbergu a Murau. V prostorách předsíně jsou vystaveny chladné i palné zbraně od konce 16. století do 19. století, především z doby třicetileté války. Strop zdobí dekorativně sestavené prachovnice a zvláštní trojúhelníkové hvězdice, určené ke zraňování kopyt koní nepřátelské jízdy.

     V rondelu jsou soustředěny militárie ze staršího období, zhruba od poloviny 15. století. Zbrojnici dominuje sádrový odlitek sochy Adolfa Schwarzenberga, vítěze nad Turky u Raabu, vytvořené sochařem Costenoblem pro pamětní síň vídeňského arzenálu. Zbraně 15. až 17. století – jezdecké a dvouruční meče, kordy, dřevcové zbraně byly spolu s částmi zboje sestaveny do dekorativních útvarů, nazývaných panoplie. K efektním pasířským výrobkům patří frontony (koňské masky) nebo kanelované lehké polní zbroje, zvané též maxmiliánské. Nejstarší palná zbraň na Hluboké patřila do slavné rožmberské zbrojnice a nese datum 1608 spolu s osobním erbem Petra Voka.